Už je to tak dlouho, co jsem byla na nějakém pracovním pohovoru. Obzvlášť z inzerátu. Když jsem dopoledne vycházela z domu a svět mě přivítal vichřicí a deštěm, který ve větru padal skoro z boku, chtěla jsem se vrátit do postele. Aspoň to zkusím, říkala jsem si. Třeba to nebude špatné. Pozice je to dobrá.
A když to podělám, tak to, že jsem promočená na kost, bude ta poslední z mých starostí.
Oči mi kmitají mezi kapkami deště a skenují stěny domů, jestli se na nich nemihne domovní číslo. Rukama se pokouším udržet studený vítr zpod kabátu.
Třináct… čtrnáct… pat… tady číslo chybí! Patnáctka je ale má destinace, proto odhodlaně vykračuji prozkoumat zvonky. Zvonková tabule je stejně potlučená, jako schůdky ke vchodu. Většina je prázdná, jen pár velmi vybledlých jmen a jedna cestovní kancelář. Jsem na správném místě.
Poprvé stojím mimo dosah studených kapek velikosti sloních slz. Otírám si oči, které mi za celou cestu zamrzly v úšklebku jako reakci na tohle počasí. A poprvé za mou cestu si přestávám opakovat mantru svých předností a referencí a skutečně se dívám kolem sebe.
Tohle není ulice, jakou jsem si představovala pro cestovku Světlé dny. V téhle části města nemůže být světlo ani za hezkého počasí. Silnice je jedna louže vedle druhé, každá zakrývá vlastní kráter v asfaltu. Chodníky jsou prorostlé pampeliškami, ale i ty už dávno odkvetly a s nimi tuhle ulici patrně opustila i úplně poslední barva. Klepu se zimou a přemýšlím, jestli je dobrý nápad zvonit na téhle pochmurné adrese.
Přece jen studeným prstem mačkám zvonek. Přes skleněné dveře vidím, jak se v přízemní chodbě otevírají dveře. Stojím ve dveřích a snažím se nepanikařit. Vidím, jak se ke mně chodbou blíží obrys postavy. Skrze sklo vidím kostnatou ruku na klice a se stoletým kvílením se otevírají domovní dveře. Zpoza nich se na mě trpělivě dívá úsměv staré paní.
„P-pardon, jsem tu kvůli pracovní nabídce z cestovní kanceláře…“, zakoktám, ale přes její obličej svitne pochopení.
„No tak to jste tu správně! Pojďte dál, pojďte dál. Je to tady v přízemí - to víte, moc lidí už tu nezbylo, bude prý nějaká rekonstrukce.“ V půli věty se počala zanořovat zpátky do chodby. S ostychem jsem ji následovala, abych vůbec slyšela, co říká.
Z pohledu na ty studené stěny uvnitř se mi chtělo utíkat. Paní mě vedla šedou chodbou až ke dveřím se staře vypadající cedulkou „Světlé dny“. Ani neklepala a otevřela dveře.
„Pane Noska, je tu nějaká další slečna na pohovor,“ zaskřehotala spolu s jekotem otevírajících se dveří a odešla okolo mě pryč.
Zůstala jsem stát ve dveřích a mozek se mi dočista vyprázdnil, dost možná už si nepamatuji ani vlastní jméno.
„Dobrý den,“ pokusila jsem se pozdravit co nejméně rozklepaně.
U stolu seděl poměrně mladý muž, krátké vlasy a falešný úsměv od ucha k uchu. Na tmavé stěně za ním viselo jen pár malých plakátů tropických míst.
Muž se zvedl od stolu, aby mi potřásl rukou, a já nerada popošla ty tři kroky dovnitř.
„Vítejte. Slečna Jonsová?“ Přitakala jsem. „Posaďte se u nás.“
Vynasnažila jsem se napodobit jeho hollywoodský úsměv a usadila se v zašlém hnědém křesle. V tu chvíli se za mnou hlasitě zabouchly dveře. Zamrazilo mě.
„Jsem rád, že jste nás našla. Snažíme se sehnat prostory pro novou kancelář, ale to víte, jsme na to sami.“ Muž si založil ruce v klíně, jako kdyby vyprávěl pohádku.
„Doufám, že už dlouho sami nebudete,“ podotknu s úsměvem, ale hlas se mi třese.
„To my také. Inu, můžeme začít?“
„Ach, pardon. Zajisté.“ Přes promočený zip kabelky vytahuji desky s mými papíry, muž si z šuplíku bere sešitek a propisku.
Pan Petr Noska, jak chápu, si ode mě bere mé desky a začíná je procházet.
„Tak mi prosím o sobě něco povězte,“ říká, když zvedne oči od mého životopisu.
V krku mám prázdno a v hlavě taky. Bezděčně polykám.
„Hmm, mám vystudovanou hotelovou školu s následnou specializací na cestovní ruch, uuh, mluvím plynule č-česky, s-samozřejmě, pak anglicky a domluvím s--- domluvím se i španělsky a-“ Můj proslov rozsekne ječivé vrzání a rána dveří někde nad námi.
„Pokračujte, prosím.“ Jeho úsměv chladne.
„Ve svém posledním zaměstnání jako servírka, jsem-- jsem měla dost možností si jazyky procvičit.“ Jeho pohled na mě byl neměnný, koukal skrze mě jako jestřáb. Bylo překvapivé, jak moc svůj pohled změnil od úvodního úsměvu.
„A uuuhmm, mám bohaté zkušenosti s prací na počítači, s veškerými kancelářskými programy…“ Další rána kdesi v domě. Tentokrát ji ale následovaly strašné zvuky mlácení a posouvaného nábytku. Koukla jsem nervózně ke stropu.
„Snad se to brzy uklidní,“ podotkl s navráceným úsměvem, jako kdyby to mě to mělo uklidnit a takové zvuky byly úplně normální.
„Zeptám se: kolik měříte, slečno?“ Pan Petr se naklonil nad stůl.
„Hmh, já… Nevím, proč by to bylo relevantní-“
„Jen pro zajímavost, ať tu máme všechny informace.“ Znovu se koukl do papírů.
„Stopětašedesát-“
„Hmm, hmm. A vážíte?“ V tu chvíli už mám opravdu strach, tohle už nemůžu omlouvat jako nějaké náhody.
„Já…“ K posouvání nábytku se v tu chvilku připojil i hrozivý křik, hororový jekot.
Prudce vstávám z křesla. To jen zaskřípe po podlaze.
„Prosím uklidněte se…“
„Já se omlouvám, pardon. Na shledanou,“ vyjeknu a hrnu se ze dveří.
Chodbou zrychluji krok a vylítávám ven zpátky do deště a větru.
Další den sedím doma a začínám pociťovat první příznaky nachlazení z té šílené včerejší zimy. Hlavou mi prolétají myšlenky a zkreslené vzpomínky z předešlého dne.
„Jsi v pohodě?“ ptá se podezřívavě spolubydlící. A jo vlastně, sedíme u snídaně.
Přestávám zírat do prázdna a vracím se ke svému talíři.
„Jo, asi jo. Včera jsem byla na pohovoru na Komčický a bylo to dost divný.“
„Nebyl tam nějaký zátah?“
„Jak jako zátah?“
„No jakože policajti. Nějaký šílenosti v opuštěných bytech. Psali to v novinách.“
S rohlíkem v puse a úzkostí v očích jsem se přesunula k počítači.
Pražský horor v bytovce! „Prý odtamtud vyváděli takový mladý kluky celý od krve,“ slyším za sebou od stolu, zatímco čtu dál: Zatím dochází k šetření situace. Informace zatím nebyly předány tisku ani televizi...
Jsem ráda, že jsem vypadla. Kdoví, co se mohlo stát.
Jdu v odpoledním slunci po ulici, vracím se domů po ranní směně. Dneska to v práci nebylo špatný. Na recepci chodí tolik zvláštních postav, jeden se opravdu nenudí. Pohled na oprýskanou betonovou stěnu rohového domu a ceduli s názvem ulice mě vrací do minulosti. Bylo by šílené se tam zajít podívat? Nemělo by tam nic být, ne?
Impulzivita mě táhne do té ponuré ulice. V denním světle to tu nevypadá tak hrozně, a až na pár výmolů v silnici a nějaké to pampeliškové chmýří ve vzduchu tu není moc co vidět.
12… 13… 14… Nevěřím svým očím. Nad opraveným portálem dveří přede mnou je velká kovová deska: Studio Frankenstein (hororové studio, rekvizity, kulisy) v 1. patře)
Přistupuji ke skleněným dveřím. Visí na nich zevnitř nalepené desítky plakátů na hororové filmy. Některé mají loga divadelních a filmových škol; některé vypadají profesionálně, jiné spíš jako fotky do rodinného alba. Oči mi uvíznou na otrhaném plakátu uprostřed skleněné stěny.
Horor v bytovce aneb jak nenatáčet studentské filmy
Film i rozhovory s herci, filmaři a obyvateli domu Komčická 15 k zakoupení na e-mailové adrese: studentidamu555@gmail.cz
Místo náhledového obrázku, podobnému těm ostatním, je uprostřed plakátu černobílý novinový výstřižek fotky pěti špinavých kluků v želízkách před policejním autem, zaparkovaným před mně známým šedým vchodem. Několik vyděšených kolemjdoucích stojí s komicky zděšenými výrazy v pozadí. Ve stejné vrstvě jako plakát čtu nalepený list z linkovaného sešitu: Cestovní kancelář uzavřena z důvodu přestavby.
Už jen kroutím hlavou a vracím se na mou trasu domů. To jsem z toho blázen.
Napsáno podle zadání:
Někdo někam jde, něco tam zažije, příští den si to potvrdí, za rok tam jde znovu a zjistí, že vše bylo jinak.
