Jakmile slunko ukáže svou sílu, děda, který má odjakživa raději neživé předměty než živé lidi – natož vlastní rodinu –, se dobrovolně stavuje na naší chatě. Nedokáže odolat. Objevilo se něco, co je silnější než jeho nechuť začlenit se mezi o ničem tlachající příbuzné. Vůně grilovaného masa a blízkost lesa. V dědovi se probouzejí vášně zděděné po pravěkých lovcích.
Zatímco všichni upadají do poobědového kómatu, dědova aktivita kulminuje.
„Půjč mi šroubovák,“ vydá povel. Vybaven oblíbeným nářadím a papírovými taškami míří k lesu. Modré oči planou touhou, vratký krok se zrychluje.
I když sem chodí týden, co týden a mýtina vypadá stejně už pár let, je nedočkavý jako poprvé. Bude kůra na pařezech dost suchá? Půjde odloupnout? Naplní jednu tašku nebo obě?
Děda se pomalu sehne k pařezu, až kam mu ztuhlá záda dovolí, a soustředěně zajede šroubovákem mezi kmen a kůru pařezu. Páčí a páčí, dokud blok kůry s praskotem nepovolí. Děda kůru zvedne, ofoukne a prohlédne ze všech stran. Malé, tenké ani prolezlé nebere. Uloží úlovek opatrně do tašky. No, na ty záhony na zahradu bude takových kousků potřebovat požehnaně.
