Já a můj kamarád, pan Huhňálek, jsme se k té řece probíjeli džunglí několik hodin. Cesta byla stále temnější, užší, až se posléze ztratila docela. Najednou zmizela i modrá výseč nebe a ve vlhkém zelenavém příšeří té neprostupné džungle jsme jak mravenci podlézali větve odumřelých stromů, přelézali obří ztrouchnivělé kmeny, prodírali se houštím pichlavých křovisek a řeka pořád v nedohlednu.
Mračna komárů štípala tak, že nám čůrky krve stékaly za lemy ponožek. Tváře poškrábány ostny divokých rostlin také krvácely. Namáhavou cestu jsme přesto nevzdali a nakonec jsme ulehli v horkém písku pláže.
Paraná si pableskovala třpytivými vlnkami a škádlivě nám házela mihotavé sluneční šipky do očí. Posílena divokými vodami, valícími se z Ďáblova chřtánu nedalekých vodopádů Iguasú, tekla smyslně pomalu a jako zkušená milenka nás sváděla, ať se pohroužíme do její chladivé náruče. Ta řeka byla opravdu divukrásná.
Ke stinnému spočinutí v tom spalujícím žáru lákal i protější břeh řeky. Byl pokryt hustou zelení, co vypadala jako tmavě zelená brokolice a určitě nebyl vzdálen více než pár set metrů. Povídám panu Huhňálkovi: „Pojď, doplaveme tam“. A pan Huhňálek odpověděl: „Plav si sama, já chci zůstat ještě chvilku naživu.“
Vstoupila jsem do osvěžujících vln řeky. V sílícím proudu jsem plavala k té kudrnaté brokolici naproti. Byla jsem asi v jedné čtvrtině, když vtom slyším řičet pana Huhňálka. „Plav zpátky, dělej, makej, v řece je krokodýl!“ Pohlédla jsem proti proudu a skutečně ve vzdálenosti asi sta metrů jsem ve vlnách zahlédla mizet a znovu se vynořovat černozelený hřbet velkého zvířete.
Ztratila jsem rytmus a v náhlé panice plavala zpátky. „Proboha, ten krokodýl uvidí moje nohy a ukousne mi je,“ pomyslela jsem si v záchvatu paniky. V zátylku mi seděla čirá hrůza. Se strachem jsem očekávala chvíli, až se do mne zahryzne zubatá tlama, stáhne mě pod hladinu, tam si mě trochu poválí a pak mě sežere. Tušila jsem, že už, už to přijde a můj život skončí v těch strašných čelistech. Takový konec jsem si přeci jenom nezasloužila, pomyslela jsem si. Z posledních sil jsem doplavala ke břehu, vylezla na pláž a tak unikla smrtelnému nebezpečí.
Do horkého písku jsem padla otřesena nejen vynaloženou námahou, ale i prožitou hrůzou. Nevěřícně jsem bloudila očima po těle, abych zjistila, která jeho část chybí. Žádnou krev jsem však neviděla, obě nohy byly na svém místě, takže jisté smrti jsem unikla bez zranění. Do toho pan Huhňálek pravil: „Čoveče, to bylo o fous, málem tě dostal!“ Teprve po jeho připomínce jsem se podívala na pableskující hladinu a ve vlnách divukrásné řeky Paraná jsem viděla mizet a znovu se vynořovat černozelený kmen obrovského stromu.
