Typická věta mojí mámy v kuchyni, když jsem ji požádal, ať mi ukáže nějaký recept. Chtěl jsem si ale vyzkoušet vařit sám, načež mi většinou odpověděla: „Tak oloupej cibuli a okrájej brambory.“ Když jsem po půl roce pořád ještě loupal cibuli a okrajoval brambory, pochopil jsem, že jestli se mám naučit vařit, musím na to jinak.
Vyhnal jsem proto mámu z kuchyně se slovy: „Dneska vařím já!“
„No prosím, prosím, to jsem zvědavá.“
Jenže než jsem stačil oloupat cibuli, byla zpátky.
„Teď musíš přidat tohle a zamíchat. Honem. Ukaž, dej mi to,“ poskakovala máma kolem linky. Snažil jsem se odporovat a zakřičel jsem: „Já sám!“
„Hele, klidně u toho jásej, ale pusť mě k tomu,“ nenechala se odbýt. A tak ani tahle taktika nezabrala.
Vařit jsem se nakonec naučil. A to, když jsem začal bydlet sám. Pár let už tomu bude. Dnes běžně dělám třeba pečené kuře, hovězí na víně nebo i sekanou. Když jsem si o tom nedávno povídal s mámou, řekla mi: „No vidíš, tak jsi přece jen něco odkoukal!“
