Stojím u rybníka v Holovousech. Už sama nevím, jak dlouho. Moje větve se dotýkají vodní hladiny. Ale ne vždycky tomu tak bylo. Chcete vědět, jak jsem se proměnila v nejsmutnější smuteční vrbu?
Holovousy jsou malá vesnice. Asi tři sta obyvatel, každý se tu s každým zná.
Chodila sem ke mně dvojice. Marie a Ondřej – mladý pár zamilovaných, kteří se znali už od základní školy. Víc se sblížili na školním výletě během gymplu. Od té doby se u mě tajně scházeli. A místečku pod mými větvemi začali říkat tokaniště… proč asi?
Pak začali studovat v Praze. Marie Kolovratová politologii a Ondřej Kolomazník lékařskou fakultu. Tehdy se rozhodli svěřit se konečně se svou láskou rodičům. Ale byl oheň na střeše.
„Jestli otěhotníš s tím Kolomazníkovic křupanem nebo kvůli němu nedostuduješ, tak se můžeš rozloučit s naší finanční podporou na studia.“
U Kolomazníků to proběhlo podobně... až na to těhotenství.
Když si oba milenci řekli, jak jejich vztah rodiče přijali, vzala Marie Ondřeje za ruku a řekla: „Pojď, něco ti ukážu…“ Pospíchali spolu dlaň v dlani až ke mně.
„Tady to je,“ řekla a poplácala mě po jednom z kořenů. Pak začala odhrabávat hlínu okolo.
„Nevím, kde to přesně bylo,“ špitla Ondrovi do ucha. „Schovala jsem si tu něco pro tebe už dávno…“
Za chvilku šťastně vykřikla: „Ááááá, tady to je!“ Na tváři se jí rozhostil blažený úsměv, když mu podávala malou plechovou skřínku.
„Všechno, co je uvnitř, je tvoje,“ řekla. „A chci, abys to nosil.“
Ondra překvapeně vytahoval dívčin poklad: náramek z korálků, řetízek a lísteček s modlitbou k bohu. Když ji přečetl, musel se hlasitě smát. Marie se na něj udiveně podívala. On ale beze slova přešel k odvrácené straně rozložitého kmene a také chvíli hrabal v zemi. Vytáhl podobnou skřínku s pokladem a malým papírkem. Marie očima přelétla napsané řádky, v nichž stálo: „Pane bože, dej, ať si mě začne Marie konečně všímat.“
„Přesně to samé jsem si přála i já,“ užasla Marie a jejich smích brzy přešel ve vášnivé polibky. Pak začali spřádat plány do budoucna.
Marie chtěla dostudovat kvůli své matce, která sama politologii nedostudovala. Proto vložila všechny své naděje do dcery, která své rodiče milovala a neodvážila by se je zklamat.
„Jednou bych se chtěla stát zdravotní sestrou a vydat se pomáhat potřebným do Afriky…“
Ondřej se zarazil.
„Samozřejmě počítám s tím, že jako lékař pojedeš se mnou,“ dodala rychle Marie.
„To nepřichází v úvahu,“ odpověděl. Teď ztuhla ona.
„Bojím se lítat letadlem.“
Tím rozhovor skončil.
Marii Kolovratové všechno vycházelo tak, jak si naplánovala. Dostudovala politologii i zdravotnickou školu. Tehdy se Ondřej rozhodl na jejich tokaništi požádat ji o ruku. Nadšeně souhlasila, ale současně Ondřejovi řekla:
„Vezmeme se, ale zároveň bych chtěla jít za svým snem a letět Afriky. Tam můžu spojit politologii se svou touhou pomáhat lidem...“
Ondřej se na ni nechápavě díval a jen se hořce usmíval.
„Opravdu se mnou nepůjdeš?“
Zavrtěl hlavou.
„Už jsem vybrala místo. Je to mimo civilizaci a mobilní signál. Pomoc je tam plánovaná na dva roky s možností prodloužení o další dva roky...“ pokračovala. „Tak uvidíme. Vím, jak rád mi telefonuješ. Ale nepůjde to. Prostě když mi budeš chtít něco sdělit, napíšeš to na papír a pošleš to po větru, nebo to uložíš do skříňky pod naši vrbu. Až přijedu, přečtu si to.“
„Takže jestli jsem to správně pochopil, ty se chceš vykašlat na všechno, čím jsme spolu prošli kvůli potřebným někde na konci světa bez telefonního signálu?!“
Marie chtěla něco říct, ale umlčel ji: „Hele, leť si kam chceš. Rok na tebe počkám, ale dýl ne. Jestli se vrátíš, budu rád. Pokud ne… Víš co to znamená.“
Marie už nic neřekla a se slzami v očích utekla.
Ondřejem clomal vztek, ale po chvíli civění do země se dal do pláče. Otřásaly jím tak silné vzlyky, až padnul na kolena a oběma rukama objal můj mohutný kmen. Položil na něj i slzami promočenou tvář a po chvíli usnul vyčerpáním. Nikdy předtím ani potom jsem neviděla žádného muže tak moc brečet. Až mi z toho opadalo několik zelených lístků a po kmeni stékaly slzy pryskyřice.
Týden na to se Ondřej Kolomazník ze zpráv dozvěděl, že se Mariino letadlo zřítilo do oceánu. Nikdo nepřežil. Vzal starou skříňku, kterou od ní dostal, vložil do ní lísteček se dvěma slovy a zahrabal ji pod můj kmen. Co stálo na lístečku?
Sbohem lásko.
Od těch dob stojím u rybníka v Holovousech s ohnutými větvemi až k hladině a střežím zprávu, kterou si nikdo nikdy nepřečte.
3. verze:
Stojím u rybníka v Holovousech. Už sama nevím, jak dlouho. Moje větve se téměř dotýkají vodní hladiny. Ale ne vždycky tomu tak bylo.
Chcete vědět, jak jsem se proměnila ve smuteční vrbu?
Holovousy jsou malá vesnice. Asi tři sta obyvatel, každý se tu s každým zná.
Chodila sem ke mně dvojice. Marie a Ondřej - mladý pár zamilovaných, kteří se znali už od základní školy. A zamilovali se na školním výletě během gymplu. Od té doby se tajně scházeli pode mnou. A místečku pod mými větvemi začali říkat tokaniště… proč asi?
Pak začali studovat v Praze. Marie Kolovratová politologii a Ondřej Kolomazník lékařskou fakultu. Tehdy se rozhodli svěřit se se svou láskou rodičům. A byl oheň na střeše.
“Jestli otěhotníš s tím Kolomazníkovic křupanem nebo kvůli němu nedostuduješ, tak se můžeš rozloučit s naší finanční podporou na studia.”
U kolomazníků to proběhlo podobně... až na to těhotenství.
Když si oba milenci řekli, jak jejich vztah rodiče přijali, vzala Marie Ondřeje z ruku a řekla: “Pojď, něco ti ukážu…” Pospíchali spolu dlaň v dlani až ke mně.
“Tady to je,” řekla a poplácala mě po jednom z kořenů. Pak začala odhrabávat hlínu okolo.
“Promiň,” špitla Ondrovi do ucha. “Nevím, kde to přesně bylo. Schovala jsem si tu něco pro tebe už dávno…”
Za chvilku šťastně vykřikla: “Ááááá, tady to je!” Na tváři se jí rozhostil blažený úsměv, když mu podávala malou plechovou skřínku.
“Všechno, co je uvnitř, je už dávno tvoje,” řekla. “A chci, abys to nosil.”
Ondra překvapeně vytahoval dívčin poklad: náramek z korálků, řetízek a lísteček s modlitbou k bohu. Když ji přečetl, začal se hlasitě smát. Marie se na něj udiveně podívala. On ale beze slova přešel k odvrácené straně rozložitého kmene a také chvíli hrabal v zemi. Vytáhl podobnou skřínku se stejným pokladem a malým papírkem. Marie očima přelétla napsané řádky, v nichž stálo: “Pane bože, dej, ať si mě začne Martina konečně všímat.” “Přesně to samé jsem si přála i já,” užasla Martina a jejich smích brzy přešel ve vášnivé polibky. Pak začali spřádat plány do budoucna.
Marie chtěla dostudovat kvůli své matce. Je to velmi ambiciózní žena ona totiž politologii studovala a nedostudovala proto vložila všechny Své naděje do dcery. Ta jí nechtěla zklamat
“Pak bych se chtěla stát zdravotní sestrou a vydat se pomáhat potřebným někde ve světě…”
Ondřej se zarazil. Marie znejistěla.
“Samozřejmě počítám s tím, že pojedeš se mnou.”
“To nepřichází v úvahu,” odpověděl. Teď ztuhla ona.
Bojím se lítat letadlem.
Usmála se: “Trochu jsem s tím počítala. Proto bych ti chtěla říct jedeme na místo mimo mobilní signál takže volat nebudu. Pomoc je plánována na dva roky s možností prodloužení o další dva roky, tak uvidíme. Vím, jak rád mi telefonuješ, tak když mi budeš chtít něco sdělit, napíšeš to na papír a pošleš to po větru, nebo to uložíš do skříňky, a až přijedu, přečtu si to. Chvíli se na ni díval a jen se hořce usmál.
Takže jestli jsem to správně pochopil ty se chceš vykašlat na všechno čim jsme spolu prošli a co jsme si právě vyslechli od rodičů kvůli potřebným někde na konci světa bez telefonního signálu.
Marie chtěla něco říct ale umlčel ji.
Mlč!!!
Kdo tě na tu myšlenku vůbec přivedl určitě ten ten černoch z vaší třídy no no se jmenuje sakra!!!
Benjamin hlesla.
Jo ten.
Hele leť si kam chceš, počkám na tebe čtyři roky, ale dýl ne. Jestli se vrátíš, budu rád. Pokud ne… Víš co to znamená.
Marie už nic neřekla a se slzami v očích utekla.
Ondřejem po chvíli civění do jednoho místa začali cloumat emoce a začal hlasitě plakat. Otřásaly jím tak silné vzlyky, až padnul na kolena a oběma rukama objal můj mohutný kmen. Položil na něj i slzami promočenou tvář a po chvíli usnul vyčerpáním. Nikdy předtím ani potom jsem neviděla žádného může tak moc brečet na mě to zapůsobilo tak, že mi opadalo několik zelených lístků, jako by i mně tekly slzy.
Marií Kolovratové všechno vycházelo, tak jak si naplánovala. Vystudovala politologii a zdravotnickou školu. Když odjížděla do zahraničí, přišla se rozloučit.
Druhý den se Ondřej Kolomazník ze zpráv dozvěděl, že se její letadlo zřítil do oceánu. V plně obsazeném letadle nikdo nepřežil. Když mi to přišel říct, našel mě s větvemi ohnutými těsně nad vodou. Vzal Skříňku vložil do ní lísteček se dvěma slovy a zahrabal Skříňku pod můj kmen. Co stálo na lístečku… Sbohem lásko.
Od těch dob Stojím u rybníka s ohnutými větvemi téměř až k hladině a střežím zprávu kterou si nikdo nikdy nepřečte.
2. verze:
Stojím u rybníka v Holovousech. Už sama nevím, jak dlouho. Moje větve se téměř dotýkají vodní hladiny. Ale ne vždycky tomu tak bylo.
Chcete vědět, jak jsem se proměnila ve smuteční vrbu?
Chodila sem ke mně dvojice. Marie a Ondřej - mladý pár zamilovaných, kteří se znali už od základní školy. Jeden druhého si poprvé všimli na společném školním výletě během gymplu. Od té doby se scházeli ze strachu před rodiči na tajném místě. V mém stínu. A místečku pod mými větvemi začali říkat tokaniště… proč asi?
Pak začali studovat v Praze. Marie Kolovratová politologii a Ondřej Kolomazník lékařskou fakultu. Tehdy se rozhodli svěřit se se svou láskou rodičům. A byl oheň na střeše. U Marie to bylo o to horší, že rodiče se báli, aby neotěhotněla.
“Jestli otěhotníš s tím Kolomazníkovic křupanem nebo kvůli němu nedostuduješ z nějakého jiného důvodu, tak se můžeš rozloučit s naší finanční podporou na studia. Musíš dokončit školu a pak si dělejte, co chcete.”
U Kolomazníků to proběhlo podobně...
Když si oba milenci řekli, jak jejich vztah rodiče přijali, vzala Marie Ondřeje z ruku a řekla: “Pojď, něco ti ukážu…” Pospíchali spolu dlaň v dlani až ke mně.
“Tady to je,” řekla a poplácala mě po jednom z kořenů. Pak začala odhrabávat hlínu okolo.
“Promiň,” špitla Ondrovi do ucha. “Nevím, kde to přesně bylo. Schovala jsem si tu něco pro tebe už dávno…”
Za chvilku šťastně vykřikla: “Ááááá, tady to je!” Na tváři se jí rozhostil blažený úsměv, když mu podávala malou plechovou skřínku.
“Všechno, co je uvnitř, je už dávno tvoje,” řekla. “A chci, abys to nosil.”
Ondra překvapeně vytahoval dívčin poklad: náramek z korálků, řetízek a lísteček s modlitbou k bohu. Když ji přečetl, začal se hlasitě smát.
Marie se na něj udiveně podívala. On ale beze slova přešel k odvrácené straně rozložitého kmene a také chvíli hrabal v zemi. Vytáhl podobnou skřínku se stejným pokladem a malým papírkem. Marie očima přelétla napsané řádky, v nichž stálo: “Pane bože, dej, ať si mě začne Martina konečně všímat.”
“Přesně to samé jsem si přála i já,” užasla Martina a jejich smích brzy přešel ve vášnivé polibky. Pak začali spřádat plány do budoucna.
Marie chtěla dostudovat kvůli své matce. Byla to velmi ambiciózní žena, která politologii nedostudovala. Proto vložila všechny své naděje do dcery. Ta ji nechtěla zklamat.
“Pak bych se chtěla stát zdravotní sestrou a vydat se pomáhat potřebným někde ve světě…”
Ondřej se zarazil. Marie znejistěla.
“Samozřejmě počítám s tím, že pojedeš se mnou.”
“To nepřichází v úvahu,” odpověděl. Teď ztuhla ona.
“Bojím se létat letadlem,” dodal na vysvětlenou. Marie chtěla něco namítnout, ale přerušil ji: “Ne, nepřemlouvej mě.”
Podívala se na něj jako raněná laň na lovce se zbraní.
“Nejsem jako ty, ale je to tvůj sen, tak s za ním jdi. Já budu pomáhat potřebným tady.”
1. verze:
Stojím u rybníka v Holovousech. Už sama nevím, jak dlouho. Moje větve se téměř dotýkají vodní hladiny. Ale ne vždycky tomu tak bylo. Chcete vědět, jak jsem se proměnila ve smuteční vrbu? - Holovousy jsou malá vesnice. Asi tři sta obyvatel, každý se tu s každým zná. Chodila sem ke mně dvojice. Marie a Ondřej - mladý pár zamilovaných, kteří se znali už od základní školy. On chodil o rok výš. Jeden druhého si poprvé všimli na společném školním výletě během gymplu. Od té doby se scházeli ze strachu před rodiči na tajném místě v mém stínu. A místečku pod mými větvemi začali říkat tokaniště… proč asi? Pak začali studovat v Praze. Marie Kolovratová politologii a Ondřej Kolomazník lékařskou fakultu. Tehdy se rozhodli svěřit se se svou láskou rodičům. A byl oheň na střeše. U Marie to bylo o to horší, že rodiče se báli, aby neotěhotněla. “Jestli otěhotníš s tím Kolomazníkovic křupanem nebo kvůli němu nedostuduješ z nějakého jiného důvodu, tak se můžeš rozloučit s naší finanční podporou na studia. Musíš dokončit školu a pak si můžete dělat, co chcete.” U kolomazníků to proběhlo podobně... až na to těhotenství. Když si oba milenci řekli, jak jejich vztah rodiče přijali, vzala Marie Ondřeje z ruku a řekla: “Pojď, něco ti ukážu…” Pospíchali spolu dlaň v dlani až ke mně. “Tady to je,” řekla a poplácala mě po jednom z kořenů. Pak začala odhrabávat hlínu okolo. “Promiň,” špitla Ondrovi do ucha. “Nevím, kde to přesně bylo. Schovala jsem si tu něco pro tebe už dávno…” Za chvilku šťastně vykřikla: “Ááááá, tady to je!” Na tváři se jí rozhostil blažený úsměv, když mu podávala malou plechovou skřínku. “Všechno, co je uvnitř, je už dávno tvoje,” řekla. “A chci, abys to nosil.” Ondra překvapeně vytahoval dívčin poklad: náramek z korálků, řetízek a lísteček s modlitbou k bohu. Když ji přečetl, začal se hlasitě smát. Marie se na něj udiveně podívala. On ale beze slova přešel k odvrácené straně rozložitého kmene a také chvíli hrabal v zemi. Vytáhl podobnou skřínku se stejným pokladem a malým papírkem. Marie očima přelétla napsané řádky, v nichž stálo: “Pane bože, dej, ať si mě začne Martina konečně všímat.” “Přesně to samé jsem si přála i já,” užasla Martina a jejich smích brzy přešel ve vášnivé polibky. Pak začali spřádat plány do budoucna. Marie chtěla dostudovat kvůli své matce. Je to velmi ambiciózní žena ona totiž politologii studovala a nedostudovala proto vložila všechny Své naděje do dcery. Ta jí nechtěla zklamat “Pak bych se chtěla stát zdravotní sestrou a vydat se pomáhat potřebným někde ve světě…” Ondřej se zarazil. Marie znejistěla. “Samozřejmě počítám s tím, že pojedeš se mnou.” “To nepřichází v úvahu,” odpověděl. Teď ztuhla ona. Bojím se lítat letadlem. Usmála se: “Trochu jsem s tím počítala. Proto bych ti chtěla říct jedeme na místo mimo mobilní signál takže volat nebudu. Pomoc je plánována na dva roky s možností prodloužení o další dva roky, tak uvidíme. Vím, jak rád mi telefonuješ, tak když mi budeš chtít něco sdělit, napíšeš to na papír a pošleš to po větru, nebo to uložíš do skříňky, a až přijedu, přečtu si to. Chvíli se na ni díval a jen se hořce usmál. Takže jestli jsem to správně pochopil ty se chceš vykašlat na všechno čimjsme spolu prošli a co jsme si právě vyslechli od rodičů kvůli potřebným někde na konci světa bez telefonního signálu. Marie chtěla něco říct ale umlčel ji. Mlč!!! Kdo tě na tu myšlenku vůbec přivedl určitě ten ten černoch z vaší třídy no no se jmenuje sakra!!! Benjamin hlesla. Jo ten. Hele leť si kam chceš, počkám na tebe čtyři roky, ale dýl ne. Jestli se vrátíš, budu rád. Pokud ne… Víš co to znamená. Marie už nic neřekla a se slzami v očích utekla. Ondřejem po chvíli civění do jednoho místa začali cloumat emoce a začal hlasitě plakat. Otřásaly jím tak silné vzlyky, až padnul na kolena a oběma rukama objal můj mohutný kmen. Položil na něj i slzami promočenou tvář a po chvíli usnul vyčerpáním. Nikdy předtím ani potom jsem neviděla žádného může tak moc brečet na mě to zapůsobilo tak, že mi opadalo několik zelených lístků, jako by i mně tekly slzy. Marií Kolovratové všechno vycházelo, tak jak si naplánovala. Vystudovala politologii a zdravotnickou školu. Když odjížděla do zahraničí, přišla se rozloučit. Druhý den se Ondřej Kolomazník ze zpráv dozvěděl, že se její letadlo zřítil do oceánu. V plně obsazeném letadle nikdo nepřežil. Když mi to přišel říct, našel mě s větvemi ohnutými těsně nad vodou. Vzal Skříňku vložil do ní lísteček se dvěma slovy a zahrabal Skříňku pod můj kmen. Co stálo na lístečku… Sbohem lásko. Od těch dob Stojím u rybníka s ohnutými větvemi téměř až k hladině a střežím zprávu kterou si nikdo nikdy nepřečte.
Stojím u rybníka v Holovousech, už sama nevím, jak dlouho. Moje větve se téměř dotýkají vodní hladiny ale, ne vždy tomu, tak bylo. Poslechněte si mé vyprávění o tom, jak se zrodila první smuteční vrba na světě.
Holovousy jsou malá vesnice. Asi tři sta obyvatel, každý se tu s každým zná Nikdo se tu s nikým nehádá každý si zkrátka hraje na svém písečku, a nikdo je nezajímá. Zdejší obyvatelé jsou zalezlý ve svých domech jako krtci v norách.
Je tu jedna výjimka potvrzující Mladý pár, který sem pravidelně chodí. Tomuto místu začali soukromě říkat tokaniště, proč asi…
Tato dvojice se zná už od základní školy, ale plně si svou přítomnost a později i jakousi pozvolnou náklonnost začali uvědomovat až na střední.
Marie Kolovratová studuje politologii v Praze, Ondřej kolomazník zase lékařskou fakultu tamtéž.
Když oba věděli že jejich vzájemná náklonnost už dávno přerostla v lásku rozhodli se o tom říct rodičům i když tušili že to nebude jednoduché a nebylo, u Marie to mělo horší, než u Ondřeje ale jen kvůli tomu, že je žena. Jestli prý otěhotní s tím Kolomazníkovic křupanem nebo kvůli němu nedostuduješ z nějakého jiného důvodu tak se může rozloučit s jejich finanční podporou na studia. Má dostudovat a pak si mohou dělat, co chtějí. U kolomazníků to proběhlo podobně až na to těhotenství.
Když si oba milenci sdělili informace od rodičů vzala Marie Ondřeje za ruku řekla pojď něco ti ukážu a ruku v ruce doběhli až ke mně.
Tady to je posaď se řekla a poplácala mě po jednom z mých kořenů. On se posadil, začala odhrabávat hlínu kolem nohou, promiň špitla, nevím kde to přesně je. Už je to dlouho, co jsem to sem uložila. Aááá tady to je, téměř vykřikla a na tváři se jí rozhostil blažený úsměv, když mu podávala černou skříňku střední velikosti a řekla mu všechno, co je uvnitř je tvoje a chci abys to nosil. Jsou tam tři věci, náramek z korálků na ruku náhrdelník ze stejného materiálu a modlitba k bohu. Když Skříňku otevřel věcí si navlékl a modlitbu přečetl a začal se hlasitě smát. Marie se na něj udiveně podívala, on nic neřekl šel k zadní části 5 t mého rozložitého kmene, chvíli hrabal v zemi dal stejnou Skříňku se stejným obsahem se slovy o to samé jsem chtěl požádat já tebe. Marie udělala to samé co předtím on a přečetla si jeho papírek stálo tam panebože dej ať si mě začne Martina konečně všímat, začala se smát proč se směješ přesně to samé jsem si přála já. Oba se začaly hlasitě smát . Po chvíli smích přešel ve vášnivé polibky.
O pár minut později.
Co máš plánu do budoucna, zeptal se Ondřej. Nevím odpověděla. Dostudovat kvůli mámě a pak bych se chtěla stát zdravotní sestrou a pomáhat potřebným v zahraničí. Ondřej zkoprněl. Marie to viděla. Samozřejmě počítám s tím, že pojedeš se mnou. To nepřichází v úvahu teď ztuhla ona. Bojím se lítat letadlem. Marie chtěla něco říct, ale přerušil ji Ne nepřemlouvej mě. Podívala se na něj hodně smutným pohledem. nejsem jako ty, ale je to tvůj sen, tak s za ním jdi. Já budu pomáhat potřebným tady. Usmála se trochu jsem počítala. Proto bych ti chtěla říct jedeme na místo mimo mobilní signál takže volat nebudu. Pomoc plánována na pět let s možností prodloužení na dalších pět let, tak uvidíme. Vím jak rád mi telefonuješ tak když mi budeš chtít něco sdělit napíšeš to na papír a pošleš to po větru, nebo to uložíš do skříňky a až přijedu přečtu si to. Chvíli se na ní díval a jen se hořce usmál. Už musím jít řekla a bez dalšího slova odešla.
Na Ondřeje, který do té chvíle vypadal naprosto vyrovnaně padly emoce a začal se hlasitě plakát a třást se silnými vzlyky že padnul na kolena, oběma rukama objal můj mohutný kmen do prostoru vzniklého spojením paží položil slzami promočenou tvář a Plakal pak usnul vyčerpáním. Nikdy předtím ani potom jsem neviděla žádného může tak moc brečet. Na mě samotnou to zapůsobilo, tak moc, že mi samovolně opadalo několik zelených lístků jakoby i mě tekli slzy.
Marií Kolovratové všechno vycházelo, tak jak si naplánovala politologii se samými jedničkami druhou s dvojkami. Když odjížděla do zahraničí přišla se rozloučit. Druhý den se Ondřej Kolomazník ze zpráv dozvěděl, že se její letadlo zřítilo do oceánu. V plně obsazeném letadle nikdo nepřežil když mi to přišel říct našel mě s větvemi ohnutými těsně nad vodou. Vzal Skříňku vložil do ní lísteček se dvěma slovy a zahrabal Skříňku pod můj kmen. Co stálo na lístečku… Sbohem lásko.
Od těch dob stojí u některých rybníků stromy s ohnutými větvemi téměř až k hladině smuteční vrby rostou na místech lidského neštěstí a symbol smutku pozůstalých.
Stojím u rybníka v Holovousech. Už sama nevím, jak dlouho. Moje větve se téměř dotýkají vodní hladiny. Ale ne vždycky tomu tak bylo.
Chcete vědět, jak jsem se proměnila ve smuteční vrbu? - to je blbost - první smuteční vrba na světě, když ten příběh je současný
Holovousy jsou malá vesnice. Asi tři sta obyvatel, každý se tu s každým zná.
Chodila sem ke mně dvojice. Marie a Ondřej - mladý pár zamilovaných, kteří se znali už od základní školy. A místečku pod mými větvemi začali během gymplu říkat tokaniště… proč asi?
Marie Kolovratová studovala politologii v Praze, Ondřej Kolomazník zase lékařskou fakultu.
Nikdo se tu s nikým nehádá každý si zkrátka hraje na svém písečku, a nikdo je nezajímá. Zdejší obyvatelé jsou zalezlý ve svých domech jako krtci v norách. - jaký význam má tenhle odstavec pro celý příběh?
Je tu jedna výjimka potvrzující Mladý pár, který sem pravidelně chodí. Tomuto místu začali soukromě říkat tokaniště, proč asi…
Tato dvojice se zná už od základní školy, ale plně si svou přítomnost a později i jakousi pozvolnou náklonnost začali uvědomovat až na střední. - tohle je právě hodně kostrbaté
Když oba věděli že jejich vzájemná náklonnost už dávno přerostla v lásku, rozhodli se o tom říct rodičům, i když tušili, že to nebude jednoduché. A nebylo. U Marie to mělo horší, než u Ondřeje ale jen kvůli tomu, že je žena. (Tenhle odstavec uprav, aby nebyl kostrbatý, řekni to normálně!!!!
Jestli prý otěhotní s tím Kolomazníkovic křupanem nebo kvůli němu nedostuduje z nějakého jiného důvodu, tak se může rozloučit s jejich finanční podporou na studia. Má dostudovat a pak si mohou dělat, co chtějí. U kolomazníků to proběhlo podobně až na to těhotenství. Opakuje se ti slovo
Když si oba milenci sdělili informace od rodičů (kostrbaté), vzala Marie Ondřeje za ruku a řekla: “Pojď, něco ti ukážu…” a ruku v ruce doběhli až ke mně.
“Tady to je, posaď se,” řekla a poplácala mě po jednom z kořenů. Pak začala odhrabávat hlínu okolo.
“Promiň,” špitla Ondrovi do ucha. “Nevím, kde to přesně je. Uložila jsem to sem už dávno…”
Po chvíli šťastně vykřikla: “Ááááá, tady to je!” Na tváři se jí rozhostil blažený úsměv, když mu podávala malou plechovou skřínku.
“Všechno, co je uvnitř, je už dávno tvoje,” řekla. “A chci, abys to nosil.”
Ondra překvapeně vytahoval dívčin poklad: náramek z korálků, náhrdelník ze stejného materiálu (kostrbaté) a lísteček s modlitbou k bohu.
Když ji přečetl, začal se hlasitě smát.
Marie se na něj udiveně podívala. On ale beze slova přešel k odvrácené straně rozložitého kmene a také chvíli hrabal v zemi. Vytáhl podobnou skřínku se stejným obsahem a řekl:
“O to samé jsem chtěl požádat já tebe.”
Marie očima přelétla řádky na papírku, kde stálo: “Pane bože, dej, ať si mě začne Martina konečně všímat.”
“Přesně to samé jsem si přála i já,” přiznala šťastná Martina a jejich smích brzy přešel ve vášnivé polibky.
Když si oba milenci řekli, jak jejich vztah rodiče přijali, vzala Marie Ondřeje za ruku a řekla: “Pojď, něco ti ukážu…” Pospíchali spolu dlaň v dlani až ke mně.
“Tady to je,” řekla a poplácala mě po jednom z kořenů. Pak začala odhrabávat hlínu okolo.
“Promiň,” špitla Ondrovi do ucha. “Nevím, kde to přesně bylo. Schovala jsem si tu něco pro tebe už dávno…”
Za chvilku šťastně vykřikla: “Ááááá, tady to je!” Na tváři se jí rozhostil blažený úsměv, když mu podávala malou plechovou skřínku.
“Všechno, co je uvnitř, je už dávno tvoje,” řekla. “A chci, abys to nosil.”
Ondra překvapeně vytahoval dívčin poklad: náramek z korálků, řetízek a lísteček s modlitbou k bohu. Když ji přečetl, začal se hlasitě smát.
Marie se na něj udiveně podívala. On ale beze slova přešel k odvrácené straně rozložitého kmene a také chvíli hrabal v zemi. Vytáhl podobnou skřínku se stejným pokladem a malým papírkem. Marie očima přelétla napsané řádky, v nichž stálo: “Pane bože, dej, ať si mě začne Martina konečně všímat.”
“Přesně to samé jsem si přála i já,” užasla Martina a jejich smích brzy přešel ve vášnivé polibky. Pak začali spřádat plány do budoucna.
Marie chtěla kvůli své mamince dostudovat. (proč Marie studovala politologii - jaký to má v příběhu význam? Proč si to tak komplikuješ? Proč nestudují medicínu oba?
“Pak bych se chtěla stát zdravotní sestrou a vydat se pomáhat potřebným někde ve světě…”
Ondřej se zarazil. Marie znejistěla.
“Samozřejmě počítám s tím, že pojedeš se mnou.”
“To nepřichází v úvahu,” odpověděl. Teď ztuhla ona.
“Bojím se létat letadlem,” dodal na vysvětlenou. Marie chtěla něco namítnout, ale přerušil ji: “Ne, nepřemlouvej mě.”
Podívala se na něj hodně smutným pohledem. - řekni to jednodušeji - podívala se pohledem je zdvojená informace,která brzdí spád děje
“Nejsem jako ty, ale je to tvůj sen, tak s za ním jdi. Já budu pomáhat potřebným tady.”
Usmála se: “Trochu jsem počítala. Proto bych ti chtěla říct jedeme na místo mimo mobilní signál takže volat nebudu. Pomoc plánována na pět let s možností prodloužení na dalších pět let, tak uvidíme. (tak dlouho by na ni žádný chlap nečekal) Vím, jak rád mi telefonuješ, tak když mi budeš chtít něco sdělit, napíšeš to na papír a pošleš to po větru, nebo to uložíš do skříňky, a až přijedu, přečtu si to. Chvíli se na ni díval a jen se hořce usmívl. “Už musím jít,” řekla a bez dalšího slova odešla.
Proč odešla? Tohle je strašně rychlý skok od lásky k odloučení - navíc to nemá žádnou souvislost s rodičovskými zákazy - ten příběh musí víc držet pohromadě - ještě si s ním víc pohraj, tady to musíš hodně rozšířit. To nejde se tak totálně rozejít v plánech po takové chvíli - to buď znamená, že se nemilují anebo je příběh nedostavěný
Na Ondřeje, který do té chvíle vypadal naprosto vyrovnaně, padly emoce kostrbaté - řekni to normálně a začal se hlasitě plakat. Otřásaly jím tak silné vzlyky, až padnul na kolena a oběma rukama objal můj mohutný kmen. do prostoru vzniklého spojením paží kostrbaté - řekni to normálně položil slzami promočenou tvář a usnul vyčerpáním. Nikdy předtím ani potom jsem neviděla žádného může tak moc brečet. Na mě samu to zapůsobilo tak moc, že mi samovolně kostrbaté - řekni to normálně opadalo několik zelených lístků, jako by i mně tekly slzy.
Marií Kolovratové všechno vycházelo, tak jak si naplánovala. politologii se samými jedničkami jakou druhou??? druhou s dvojkami - jak jsou známky v příběhu důležité? Proč to tam je?. Když odjížděla do zahraničí, přišla se rozloučit.
Druhý den se Ondřej Kolomazník ze zpráv dozvěděl, že se její letadlo zřítilo do oceánu. V plně obsazeném letadle nikdo nepřežil. Když mi to přišel říct, našel mě s větvemi ohnutými těsně nad vodou. Vzal Skříňku vložil do ní lísteček se dvěma slovy a zahrabal Skříňku pod můj kmen. Co stálo na lístečku… Sbohem lásko.
Od těch dob stojí u některých rybníků stromy s ohnutými větvemi téměř až k hladině smuteční vrby rostou na místech lidského neštěstí a symbol smutku pozůstalých. - to je blbost, smuteční vrby už tu byly dávno před nimi - tomuhle nikdo neuvěří ani v té nejdivočejší fantazii - vztáhni to k té jedné vrbě
