Není pravda, že jsem sklerotická. Jsem jen trošičku roztržitá a někdy se mi pletou jména. Jako sekretářka bych tedy asi měla mít lepší paměť, ale vždycky ošidnou situaci zachráním svým šarmem a smyslem pro humor. Několik let už pracuju ve stejné firmě, tedy asi i díky tomu, že říďa na mě tak trošku drží. Ale nakonec ani naši klienti si nikdy nestěžovali. Jsem totiž kreativní, flexibilní, komunikativní, v kolektivu oblíbená a navíc vařím výbornou kávu.„Nebojte se, Alenko, uvidíte, že i ten nový si vás nechá. Určitě si budete taky rozumět,“ utěšoval mě ředitel, když se řešil jeho dlouho odkládaný odchod do důchodu. Na rozloučenou mi dal ještě dáreček – Kurs paměti.
Nejdřív se mě to dotklo, ale nakonec jsem uznala, že mi to nejspíš neuškodí. Nedávno jsem totiž říďu poslala za klientem do Pohořelic místo do Pozořic. Zmeškal domluvenou schůzku, tak musel na benzince koupit jako omluvenku láhev whisky za svoje peníze a to ho trošku rozladilo.
Kurs mě nadchl. Vedl ho mladý muž, fanda do svého oboru. Úplně z něho sálalo nadšení, všechny nás tím nakazil. Nejdřív jsme probrali mnemotechnické pomůcky, to mě baví. Pamatuju si tak od školy třeba obvod zeměkoule nebo všechny barvy duhy. Pravda je, že tyto informace moc často nepoužiju, ale jsem pyšná, že to vím. A když jsme se pak v kurzu v průběhu dvou hodin naučili zpaměti čtyřicet čísel jdoucích po desetinné čárce Ludolfova čísla, byla jsem bez sebe nadšením. Miluju takové informace, mám jich plnou hlavu. Pak už se tam, pravda, někdy ty všední a přízemní věci nevejdou, ale stále na tom pracuji.
Po absolvování kursu jsem úplně cítila, že moje paměť má teď prakticky neomezenou kapacitu. V kanceláři byli trošku skeptičtí. Hlavně, když jsem zase zapomněla odevzdat podklady do účtárny. Ale to je jen přechodné období, říkal náš lektor paměti. Vytrvalým tréninkem se totiž můžu dokonce naučit i pořadí hracích karet v zamíchaném balíčku, a to do dvaceti vteřin. To teprve bude něco!
Úplně jsem přestala mít strach z toho, že po novém roce přijde nové vedení. Ale před vánocemi už pomalu začala narůstat nervozita. Tu jsem poctivě zaháněla cukrovím a bramborovým salátem tak dlouho, až mě odvezli se žlučníkovou kolikou do nemocnice.
„Někdo si to umí zařídit, přijít už do hotovýho,“ směje se kolegyně Helenka, když jdu po měsíci do práce. Tolik nových jmen, ještě že mám svoje mnemotechnické pomůcky. Nový ředitel se jmenuje inženýr Liberda a říká se mu pochopitelně Kočárek, značka Liberta. V tom kočárku jsem odvozila obě děti, takový jméno nemůžu zapomenout. Plná optimismu jsem se vrhla do práce.
Hned jak jsem se trochu rozkoukala, přišla mi na stůl složka nadepsaná Ing. Kočárek. „Já ty ajťáky zabiju, kdybych si toho nevšimla, bude trapas jak hrom!“ láteřím v duchu. Honem přepisuju Kočárek na Liberda a odesílám do ředitelny.
Druhý den cítím od rána mračna v kanceláři. Někdo prý složku od ředitele do účtárny přepsal a poslal zpět řediteli… Ten pochopitelně zuří, včera to mělo být vyřízeno. No jistě, vedoucí účtárny se jmenuje Ing. Kočárek. Trošku se mi rozklepala kolena, všichni se na mě dívají… Nedá se nic dělat, kráčím do ředitelny. Rozzuřený ředitel se při mém příchodu rozzáří: „Pojďte dál Alenko, snad jste to nebyla vy… No to se stává, že se člověk splete, nic si z toho nedělejte. Teď už si to aspoň budete pamatovat. Mimochodem, je váš pan bratr ještě pořád v Praze na ministerstvu?“
Po našem družném pohovoru mě teď v kanceláři všichni chválí, jak jsem to hezky zvládla. Ředitel se na nás zase usmívá. Jsem moc ráda, že kurs paměti už přináší svoje výsledky. Dramatické zážitky jsou někdy lepší, než mnemotechnické pomůcky.
