Pevnosti v duších - napsala Dana Emingerová

Celou knihu v elektronické podobně najdete zde

Skoro každý Čech má mezi svými předky někoho, kdo bojoval na italské frontě. V mé rodině to byl Josef Růžička, mladší bratr prababičky Anny. Rok po nástupu na práva pražské Karlovo-Ferdinadovy univerzity narukoval do rakousko-uherské armády. Padl v šestadvaceti letech. Rodina dodnes marně pátrá, kde má v Itálii místo svého posledního odpočinku. Tohle je příběh mé maminky z pohledu jejího pradědečka. Byl napsán pro vznikající knihu Pevnosti o vojenských památkách první světové války v Trentinu.



„Dědečku,“ zastoupí mi cestu, „proč nesmíme na tvou na zahradu? Chtěla bych si tam natrhat maliny...“
Dívá se na mě svýma velkýma hnědýma očima. A já mlčím.
„Vždyť jsem tvoje vnučka!“ dotírá ta malá holka. Jak že se jmenuje? Dagmar?
„Dej pokoj, Dagmaro,“ zavírám před ní branku. Žádné maliny nebudou! Kliď se mi z cesty, ty dítě z rodu bastardky, které mi neustále připomínáš, že tys‘ tu neměla být. Proč mi Bůh vzal Josefa? Měla umřít ona, ne on. Proč krev mé krve? Proč můj milovaný syn, který nosil moje jméno?
Celý život jsem dřel, aby můj chlapec mohl studovat, být pánem.
I proto jsem si vzal ji... Zbouchnutou Mařku z Vidlákovy Lhoty, která sloužila na statku. Děvečku pro všechno. Pro VŠECHNO! I pro obveselení mladého statkářova synka. Ale co on s nemanželským panchartem?! A tak se hledal narychlo ženich. Selka za mnou přišla. Prý vezměte si Mařku s tím outěžkem, domkáři Růžičko, dostane velké věno a budete mít dost na celý život i pro vaše děti.
Byla už v šestém měsíci, když jsem si Marii bral. A dcera Anča se jí narodila hned po svatbě. Měla stejné temné oči jako tahle uličnice Dagmar. Devět let jsem do nich musel koukat, než mi její matka konečně dala vytouženého syna. Josefa. Mého Josefa. Josefa jako jsem já, jako byl můj otec a děd. Jako byli mí předkové, udření domkáři z Poříčí nad Sázavou. Jenže můj Josef už neměl být chudý.

Studoval práva. Měl se stát advokátem, soudcem. Byl mou pýchou. Tak chytrý, pohledný, pracovitý... Nádherně maloval. Mám v ložnici nad postelí jeho obraz. Zátiší s ovocem z naší zahrádky. S ovocem, které už Josef nikdy nebude jíst, protože... padl. Někde v Itálii.
Ani nevím, kde má hrob. Na stole mi po něm zůstala jen fotografie v černém rámečku.
Dalšího syna mi ta běhna z Vidlákovy Lhoty nedala a už ani dát nemůže. Mařka je dávno mrtvá a já příliš starý. Zato sedlákův cizoložný rod v jejím bastardovi už čtvrtou generaci pokračuje.
Nenáviděl jsem svou zdravím kypící nevlastní dceru Anču, přes kterou se mi osud vysmíval.
A nemám rád ani tuhle malou Dagmaru s velkýma hnědýma očima.
„Dědečku, chci na zahrádku!!! Vždyť jsem tvoje vnučka!“ chytá mě za ruku.
„Nejsi moje vnučka...!“
„Já vím, jsem pravnučka,“ směje se. Takhle se mohly smát Josefovy děti...
„Ty jsi moje hovnovnučka!“ odstrčím ji. Čokoládové oči se zalijí slzami.


Ostrý šrapnel už navždy zůstane hluboko v nitru další nevinné duše.