Namísto standardní velikonoční šupačky, kdy objíždím všechny tety a babičky, jsem si tento rok vykoledoval leda velký vokno. Slavili jsme totiž jinou tradici, a to rozlučku se svobodou. V neděli večer jsme se s hochy vydali do jižních Čech překvapit a vyzvednout budoucího ženicha.
První noc byla, nechci říct decentní, ale neutrhli jsme se příliš ze řetězu, protože jsme druhý den museli vstávat v 6:30, abychom stihli připravený program.
Ten se skládal ze čtyřhodinové cesty skoro přes celou Čechii až ke slavnému Baťovu kanálu na Zlínsku, následovala pětihodinová plavba na lodi a poté jsme se spořádaně přesunuli do pronajatého domku, kde na nás čekal další sud piva.
Kdo mohl, pil už po cestě vozem, kdo nemohl, začal pít až na lodi. Řádili jsme jak šílení.
Víte, rozlučky se svobodou mají vždy dvě fáze: na začátku je raketově kolmý start a na konci je nepříjemně kolmý předklon.
Už nikdy nebudu pít!
