Tu nejlepší učitelku jsem do třetice, tolikrát jsem s angličtinou začínala, zdědila po synovi. Lukáš s ní zdokonaloval němčinu.
Mám tu mladou ženu moc ráda a vím, že ji tak trochu při hodinách trápím. Po každé další lekci vyvedené v mé soukromé řeči bych ji chtěla za její trpělivost zahrnout díky a nabízím nějakou satisfakci, třeba v podobě společného cestování nebo aspoň inspirace k němu. Vím totiž, že tůůůze ráda cestuje. Zatím se mi ale nepodařilo ji někam zlákat, vždy s díky odmítne.
Začíná jaro a já potřebuju na vzduch. Ruším další hodinu angliny s vizí odjet na týden do Jeseníků. Na dvoulůžkovém pokoji mám jednu postel volnou. Dávám tedy v plen společné přístřeší na pár dní, jak jinak, paní učitelce. Odmítá. Termín se nehodí synovi ani dceři, ti se mnou jezdívají obvykle. No nic. Jedu sama, tak si to stejně užiju nejlépe. Koncerty, divadlo, příroda - vše, co se nabízí, si vrchovatě dopřávám. Na trápení s jazyky ani nevzdechnu. A hele, hned první večer mi pípne zpráva od syna, že by tedy rád přijel, ale potřebuje dvě postýlky. ,,Má snad psa s rodokmenem? Vždyť žije už sedm let sám,“ přichází mi na mysl jedna z možností.
Neptám se, ráno bude moudřejší večera. V poledne se dozvídám, že už je na místě a čeká v naší oblíbené kavárně. Rychle se strojím do sportovního, projdeme se k pramínkům; kávu nepiju, zdržíme se tedy jen krátce. Procházím sálem k místu, kde sedí s někým hovořící rozesmátý Lukáš. Křesla jsou pohodlná s vysokými opěradly a já proto nevidím, s kým rozmlouvá. To zjišťuju hned v příštím okamžiku. Sama sebe slyším říkat: ,,Paní učitelko, vy mě chodíte se synem?!“
Překotně padám do nachystaného ušáku. Situace mi vzala slova i dech. Tak takhle jste procvičovali němčinu! Teď je mi jasný i původ všech odmítnutí společného cestování. Hlavou mi letí, co všechno jsem té ženě o sobě, o nás všech, při hodinách napovídala. Ze cvičení ví, co jíme, jak slavíme Vánoce, na co stůněme, co nás štve i kam jezdíme na dovolenou. Pokoušejí se o mě mrákoty. Lukáš s Martinou se drží za ruce a smějí se od ucha k uchu.
Trvalo jen pár měsíců a z mé učitelky je snacha a maminka prvního vnoučka. S angličtinou jsem sekla, s paní lektorkou jsme si začaly tykat. Karty se obrátily. Když chce, tak na rady nyní chodí ona ke mně, přesně tak, jak to má být.
A nezbytná tečka na závěr?! Těším se, že letos tu svoji klingonštinu doženu do naprosté dokonalosti. Dcera se nám v únoru vdala do Středomoří a já se začínám učit řecky. Ale to je už zase jiný příběh.
