Vlakem do duše - napsala Kateřina Hovadíková

Krajina za oknem vlaku mi rychle mizí v dálce. Mám hlavu opřenou o sklo a ruce složené v klíně. Dlaně se mi potí. Nevěřícně čtu znovu a znovu řádky v lékařské zprávě. Hledám nějakou chybu, nemůže to být pravda. Zahledím se do okolní krajiny a hlavou mi běží celý život. Veselé dětství na vesnici, mládí plné zábavy a přátel, pohádková svatba s Jindrou.
Bože, můj Jindra. Je tak laskavý a hodný. Miluji ty jeho dolíčky ve tvářích, když se usmívá. A vrásky na čele když se soustředí na práci.
Vzdala bych se úplně všeho za pár chvil navíc po jeho boku. Jenže čas je neúprosný. A ten můj teď poběží zatraceně rychle.
Je čas vystupovat. Zprávu složím do kabelky a ve chvíli, kdy stojím u dveří vlaku, si všimnu muže s kyticí. Jindra. Čeká, spíš doufá, že mu vezu dobrou zprávu.
Oči se mi zalesknou pod tíhou přicházejících slz.