Začátek, prostředek a konec - napsal Aleš Vlček

Staří Řekové obdivovali symetrii. Co bylo symetrické považovali za krásné. Podobně i v psaní potřebujeme mít strukturu. Je to koncept, který nás v psaní vede a pomáhá nám budovat náš příběh. Podle Aristotela musíme mít vždy začátek, prostředek a konec. Aristoteles jednotlivé části vysvětluje takto: počátek nemusí být po něčem, ale přirozeně po něm něco následuje nebo se něco děje. Konec na něco přirozeně navazuje, ale po něm nic jiného není. A konečně střed sám je po něčem jiném, po čemž následuje jiné.

Ať to zní jakkoliv, Aristoteles se nám snaží říci, že psaní je řemeslo, které má svoje pravidla. Je to, jako když maminka vaří polévku, nebo švadlena šije sukni. My jsme architekti povídky, a proto musíme znát pravidla psaní.
Když tedy napíšeme povídku, kde je 90 % úvod, 2 % středu a 8 % závěru, bude to povídka rozvleklá a popisná o tom, „jak jsme tam jeli“.
Kromě těchto tří rozměrů existuje ještě čtvrtý, tzv. morální ponaučení. Aristoteles tomu říká harmonie, kde začátek, prostředek a konec znamená uvedení do děje, zápletku a rozuzlení.
S podobným dělením struktury pracuje také Hemingway, který má teď, včera a zítra. Teď je akce, včera motiv, zítra následek akce. Čtvrtá dimenze je čas, ve kterém se snažíme postihnout okamžik změny. Jak to udělat Hemingway dále nevysvětluje, dle Lustiga se však jedná o intuici.
Nicméně čtvrtá dimenze je velice důležitá, protože dává příběhu duši. Dle Aristotela je to vědomí, proč jsme příběh psali. Na začátku to může být ještě v mlze, na konci ale musí být důvod jasný. Proto se píší bajky – čtvrtá neviditelná dimenze morálního ponaučení má viditelnou pouze bajka.
Na závěr je dobré zopakovat, že pravidla se mají porušovat, když to funguje. Typickým příkladem je anekdota, která funguje na tom, že má překvapivý konec. Má moment překvapení, protože končí jinak, než jsme očekávali.