Tahle nejistota mě přivedla k úvaze, jaký by byl mezi těmi zážitky rozdíl. Nejkrásnější: to by bylo asi něco jako Niagarské vodopády, Grand canyon nebo tisícileté sekvoje. Protože čím větší krása, tím víc si vedle ní člověk připadá jako něco mezi trpaslíkem a outsiderem.
Nejhezčí: Zatímco krása ohromí až ochromí, to hezké je zároveň milé, příjemné, chcete-li lidské. Takže by to bylo nejspíš něco rodinného: buď s tátou, nebo naopak s dětmi - a ještě lepší! S vnoučaty! Protože tam už není tolik zodpovědnosti, zato o to víc té radosti a hezkosti. (Já vím, že tohle slovo snad čeština ani nemá, ale chybělo by mi, tak ho občas použiju.)
Ale jak charakterizovat nejzajímavější? Asi tím, že při něm nejde jen o ten libý pocit.
Když je pro nás něco zajímavé, tak to zároveň nutí myslet. Uvažovat, zobecňovat, něco si z toho „vzít pro svůj další život“ (tímhle souslovím se nám snažila školu zprotivit – ještě víc – mnohá učitelka). A tak jsem – po zjištění, že to opravdu má být ten nejzajímavější – jeden takovýhle zážitek vybral. Jestli je to ale ten nej- nevím. Nikdy jsem nedovedl zodpovědět otázky typu: nejmilejší knížka či nej oblíbenější jídlo. Přesněji řečeno jsem to dovedl, ale pokaždé jinak. Podle okolností a momentálního mentálního i citového rozpoložení. Jinými slovy: zítra bych třeba psal o něčem jiném, dnes píšu o tomhle...
Rád a často houbařím. Ale jen jednou jsem jako pan Kemr v Chalupářích mohl říci: Já nehledám, já sbírám! To mě kolega z úřadu pozval na bedly, které miluju. Mladé nadívané, dospělé jako řízky. Už vstup do Saplavského lesa je zvláštní. Auta stojí na miniplácku mezi hřbitovem a lesem, kolega to glosoval politicky: Dokud směřujeme doprava, je to dobré. Až se jednou vydáme doleva, skončíme... Bedly prý rostou jako vzteklé, vzal jsem největší košík.
V lese jsou údajně tři výšková patra. Stromové, keřové a bylinné. Tady byly jen dvě. Stromové a bedlové. Deštník vedle deštníku, cestičky jsme si prořezávali. Koš dobojoval za minutu, mě se zmocnilo hamounství. Auto je blízko, bedly půjdou z koše do kufru a začneme znova! Jeden mrazák mám v bytě, druhý na chalupě, naplním deštníky oba! Nemusel jsem lítat sem a tam, kolega mě zná a začal z kapes tahat igelitky.
Když jsem naplnil pátou a bedel neubývalo, vzpomněl jsem si na ženiny komentáře, až budu cpát mrazáky a propadl jsem skepsi. A navíc si vzpomněl na povídku z Aškenazyho Dětských etud, kde chlapeček nadšeně sbírá lesklý staniol, dokud mu je vzácný. Ale když mu ho otec koupí velký arch, přestane být sbírka zajímavá. Staniolu je prostě na světě moc... A tak jsem chtě nechtě řekl něco, co jsem si nikdy nemyslel, že někdy řeknu: Ty další tu už necháme! Celý rok jsem pak byl pověstný tím, že jsem kdekoho zval na bedlové řízky.
Asi se ptáte, kde je to uvažování, zobecňování a co jsem si z tohohle zážitku vzal pro svůj další život. To přece každý ví, že když je něčeho moc, je toho prostě příliš! Co je na tom tak zajímavého a proč cítím potřebu vás okrádat o čas čtením téhle banality?!! To jsem opravdu nezažil v životě nic zajímavějšího??!
Ujišťuji vás, že - konec konců jako vystudovaný ekonom - opravdu znám zákon nabídky a poptávky. A proč jsem tenhle zážitek vyznamenal přívlastkem nejzajímavější, prozradí pointa. K té nedošlo ani při plnění mrazáků (a vůbec ne při ženiných komentářích - zná mě a přijala to s klidem téměř stoickým), ani při bedlokonzumaci, ale o léta později, kdy jsem tuhle historku vykládal po nějakém školení v hospůdce spoluškoleným kolegům.
Předtím jsme trochu nadávali na lidskou špatnost, hloupost, zlobu, závist atd atd - jak už tak bývá v Cechách zvykem. A tehdy k nám od vedlejšího stolu přivrávoral domorodec se slovy: A vidíte, volové, takhle je to i s těma lidma! Kdyby byl každej čestnej jak Mirek Dušín, ušlechtilej jak Kája Mařík, nezištnej jak Matka Tereza a moudrej jak Babička stříknutá Šalamounem, tak byste si toho hovno vážili! Jak píše pan Hrabal: Perličky na dně musíte v lidech hledat, perličky na dně! Zřítil se na židli a usnul. A my jsme si připili. Perličkám na dně a bedlám tu a tam roztroušeným v lese...
