Stála tam. Skromně, zakrytá kioskem Pekárna Kabát.
Telefonní budka.
Stříbrné tělo aparátu podepřené modrou nohou panelu na mne zírá očima ciferníku, černými písmeny od jedné do nuly.
Je tam všechno – závěsné mluvítko, spirála s drátem, která mluvítko s aparátem propojuje, zdířka na mince. Kabinka pro jediného volajícího, s dveřmi dokořán. S němým pohledem mně zve: „Pojď, zavolej si, … -volej si, …. -ej si...“ Hlas telefonního aparátu je stále slabší a slabší.
Stojím, dívám se dovnitř a je mi smutno. „Má milá, mobily mají navrch.“
Překotnost času nás asi nejspíš převálcuje a možná, že příští rok tě už zde nenajdu.
