Vojta„No, babi?!“ To snad není možný, bábina mě chce znemožnit čepicí s bambulí! Copak raketoví inženýři nosí bambule? Konečně vyrážíme na písek! Včera jsem tam začal stavět vesmírné středisko. Hlavně, jestli babi vzala tu modrou plastovou lahev? Bude to palivová nádrž pro moji raketu. Prohrabuju tašku. Nic tam není.
„Vojtíšku, kampak běžíš?“
Kam asi běžím? Zachránit svou raketu!
„Á, správně, Vojtíšku, musíme vynést odpadky!“ sápe se bábina po raketovém příslušenství.
„Né, to potřebuju!“ přitisknu flašku k sobě a prchám.
„Dobrá, vyhodíš to do kontejneru sám. Jsi šikovný chlapec!“
Ach jo! Proč nemůže jít se mnou táta? To on vymyslel palivovou nádrž z PET lahve! Táta raketám doopravdy rozumí, je totiž inženýr! Kosmickej! A já jednou budu taky!
…
Alenka
Zarazím ruku s plastovou lžičkou a pozoruju, jak se v jogurtu zmítá malinkatý brouček. Chudáček!
„Mami, blouk.“ Vždyť se utopí!
„Mamííí! Mamííí!“ spouštím sirénu.
„Copak je, Ali? Co to tam máš?“ Maminka bere mou lžičku a prstem vybírá hmyz z jogurtu. „To snad ne! To vypadá jako...“ Maminka se zamračí a podrbe se ve vlasech. „Alenko, kde se tu vzal ten brouček?“
„Spadnul z nebe!“ zasměju se a jsem moc ráda, že se brouček neutopil. Jenže, co to máma dělá? Ona ho rozmáčkla! „Nééé!“
Maminka zapíná počítač, buší do kláves a prohlíží obrázky. Pak se na mě smutně podívá. „Ali, ten brouček, to nebyl hodný brouček. Jmenuje se veš, bydlí u dětí na hlavě a kouše.“ Vezme hřeben a pročesává mi vlasy. „A vypadá to, že tu potvůrka není sama…“
„Bé-é! Bé-é!“ Ta patlanina, co mám na hlavě, pěkně štípe. Ale vším se u mě ve vlasech pořád moc líbí. Nemůžu kvůli nim do školky a maminka do práce.
Tak to je konec! Moje blonďaté kudrny, které kadeřnice drancuje strojkem, padají na dlaždičky. Polykám slzy. Je konec se Zlatovláskou! Holky ve školce se mi budou smát. Nebudou si se mnou hrát! A nejhorší je, že žádný princ přece nepřijede pro princeznu bez vlasů-ů-ů-ů!
„No tak, Alenko, vlásky ti dorostou,“ snaží se mě maminka utěšit. Samotné je jí to líto a při pohledu na to nadělení má také na krajíčku.
…
Utíkám, abych byl na písku co nejdřív. Hodím lahev do rohu a kontroluju svou stavbu. Uf! Startovací rampa je naštěstí v pořádku. Ale co mi to sem leze? Houstone, máme problém. Nějaký vetřelec mi bere palivovou nádrž a chce se z ní napít. Nech to, to je raketové palivo. Ne, to není k pití! Polož to! Prásk! Dostane lopatkou přes pracky.
„Bééé!“
„Vojtíšku, nemůžeš holčičku bacat, to se nedělá!“ zasahuje babi.
Cože? To stvoření s vlasy na ježka je holka? To je divný!
„Alenko, nemůžeš brát chlapečkovi hračky!“ vyskakuje nějaká ženská z lavičky. „Víš, co jsme si říkaly? Nejdříve se zeptáme. Ukaž, pofoukáme to a pak si spolu můžete hezky hrát.“ Poté se obrací ke mně: „Copak tady kutíš? Vypadá to jako domeček. Alenka ti pomůže stavět, ano?“
No, tak to prrr, paní! Nemůže mi přece pomáhat někdo, kdo není v týmu konstruktérů! Postavím se před vesmírné středisko a hodlám ho bránit vlastním tělem.
„Promiňte,“ omlouvá se babi té ženské. „Nevím, co Vojtu popadlo, ale od rána nechce dát tu lahev z ruky.“
Lahev, já se z ní picnu! Jak jí to mám vysvětlit? Vezmu nádrž a kyblík a navrch jednu špičatou formičku na bábovky. Postavím vše na sebe. „Tři, dva, jedna... Břřřřřmmm!“ Raketa s burácením startuje do vesmíru. Holka přestává popotahovat a valí oči.
„Mamí, to je laketa!“ vykřikne.
Bingo! Nebude úplně marná! Možná bych jí mohl přibrat do týmu, když vypadá jako kluk...
Maminka přikyvuje: „To je jako v tom večerníčku. Raketa letěla na zelenou hvězdičku.“
Paní, tak to těžko! Na hvězdách se totiž nedá přistávat. Taková blbost! Kroutím hlavou, ale nakonec se rozhodnu, že pomocník se vždycky hodí. Podávám holce jeden ze svých konstruktérských nástrojů, červenou lopatku. Bere ji do ruky a usmívá se. Její maminka se přehrabuje v tašce a přichází s plastovou lahví plnou vody. Super! Druhá palivová nádrž! Holka se chce napít, ale jsem rychlejší. Hrábnu po flašce a utíkám. S větším množstvím paliva totiž doletíme dál!
„Mamííí! Búú!“
Zase bulí! To nepůjde! Je fakt nemožná!
„Vojto!“ zařve babi, kterou moje vášeň pro PET lahve už očividně nebaví. „Tady máš svoje pití.“ Neochotně vracím ukořistěnou nádrž a ta holka ji hned otevírá a pije.
„Žádné lumpárny!“ varuje mě babi polohlasem. S brčkem v puse kývám, že rozumím. Můžeme začít stavět.
Lopatičky se jen míhají, holka kupodivu spolupracuje. Vesmírné středisko se pěkně rozrůstá. Jenže najednou se zvedá, rozhlíží se a chytá se rukou mezi nohama. Její maminka je zabraná do hovoru s mojí babi. Holka vyjekne a utíká směrem ke křoví. Rozhlídnu se. Nikdo si nás nevšímá, a tak běžím za ní. Holka sedí v podřepu a čurá. Není divu, vypila celou palivovou nádrž. Civím na ni. Nějak divně jí to šustí... Čekám, až bude, a zjišťuju, že holky to mají těžší, musí se při čurání svlíknout. Když se narovná a chce si natáhnout punčocháče zpátky, začne zase brečet. Všimla si totiž, že jsou nohavice celé mokré! Ajaj! Asi to nestihla… Popravdě, stává se mi to občas taky.
…
Ráno do školky odcházím s brekem. A holky? Holky se mi opravdu smějou! A nechtějí si se mnou hrát. Na pískoviště za domem se bez vlasů vůbec neodvažuju. Také se bojím, že už nikdy nebudu mít žádné kamarády. A teď, když mě maminka nakonec přemluvila a já se odhodlala na to pískoviště jít, nějakej drzoun mě hned praštil přes ruku. Copak jsem mohla vědět, že to není moje lahev? Mám úplně stejnou!
Ale ten kluk na to hned zapomene a ukazuje mi svou raketu. Podává mi červenou lopatku a chce, abych mu pomáhala v té jeho podivné stavbě. A vůbec se mi nesměje! Není jako holky ze školky. Možná by to mohl být nový kamarád…
Beru lopatku, usmívám se na kluka, zakleknu a hrabu písek jako o život. Najednou ucítím mokro v gatích. Jejda! Vyskočím a utíkám do křoví. Kluk běží za mnou. Vyhrnu zástěrku, stáhnu punčocháče a přidřepnu. Ale proč ten kluk tak zírá? Když si chci oblečení natáhnout zpátky, zjišťuju, že jsem to nestihla. Ale ne! Nejen, že jsem to nestihla, ale ještě jsem si to počurala. Všechno je mokré!
Sedám na zem a stahuju punčocháče. Slzy mi tečou proudem. Taková ostuda! Bez vlasů a počuránek k tomu! A kluk pořád tak divně kouká… Určitě se mi teď bude posmívat a přijdu i o posledního kamaráda.
Kluk se rozhlíží, jakoby něco hledal. Pak vezme do ruky ty počuraný punčocháče a… co to dělá?
…
Proč holky musí pořád bulet? No, tak to nestihla, to se přece může stát! Tak má holt mokrý punčochy a co?! Zvedám je ze země a jen tak z legrace jí je nasadím na hlavu jako čepici. Ale holka se mračí, třese hlavou a chce se toho zbavit.
…
To snad ne! Ten kluk mi natahuje mokrý punčocháče rovnou na hlavu! Fuj! Nechci na to sahat. Když ale vrtím hlavou, nohavice mi pleskají o záda jako… Jako dva růžové copy! Jé! Mám nový vlasy!
Koukám na kluka, on na mě a usmívá se. Zatřesu hlavou znovu. Růžové copy se roztančí a já vlepím klukovi pusu na tvář.
…
Co to? Ona mi dala pusu? Houstone, tak to máme další problém!
