Stojím v nejhornější polici městského knihkupectví a čekám, kdo si mě konečně koupí. Když vás majitel umístí až na ten na nejvyšší regál, neznamená to pro knihu nikdy nic dobrého. Lidé vás totiž snadno přehlédnou, odejdou s nepořízenou a obě strany jsou zklamané. Ten člověk z toho, že odchází s prázdnou, mně je zase líto, že si mě nikdo nekoupil. Nejlepší pozice je někde uprostřed, ale tam už jsou jiné.
Jsme středně velké knihkupectví. Denně nás navštíví stovky lidí a prodáme desítky knih.
Jen já jsem ještě nenašla svého čtenáře. To každodenní čekání je fakt pruda. Každé vrznutí dveří mě úplně rozhodí. Modlím se, aby si mě konečně někdo vzal, bohužel se tak ale zatím nestalo. Už jsem začala propadat depresi velké jako mrakodrap. Až jednou…
Dveře se otevřely a do obchodu vešel mladý muž. Chvíli obcházel mezi regály a díval se na pravidelně vyrovnané řady knih. Bylo na něm vidět, že hledá konkrétní titul. Po chvíli přistoupil k pultu a krátce promluvil s prodavačem a majitelem v jedné osobě. Ten přikývl, vzal štafle, vylezl po nich až ke mně nahoru a zvedl mě z police. Když se mnou slezl dolů, podal mě mladíkovi, který mě vložil do igelitové tašky, zaplatil, poděkoval a odešel.
Kam to jedeme?, pomyslela jsem si.
Za patnáct minut jsem už ležela na stolku v nějakém bytě. Po chvíli ve mně začal listovat muž, ale ten mladík, co mě koupil, to nebyl. Tenhle chlap byl o něco starší a vousatý.
Začal si ve mně číst tak rychle, že jsem si myslela, že budu přečtená za pár dní. Jenže pak jsem byla odložena…
Teď ležím v přeplněné domácí knihovně s dalšími knihami různých žánrů už několik měsíců. Podle množství mých kolegyň usuzuji, že náš majitel je pořádný knihomol. Kamarádky v policích jsou pěkné drbny, takže jsem brzy věděla vše.
Ten muž je od narození na vozíku a jeho jediné přítelkyně jsme my. Už nás ale přečetl tolik, že ho nebaví dál číst a dal se sám na psaní. Prý snad bude vydávat knihu. Nám tedy nezbývá než doufat, že se jako spisovatel nechytí. Jinak to máme sečtené…
