Ležím v prosklené vitríně v Síni slávy a vzpomínám. Moje struny pod Petrovými dokonalými forhendy a bekhendy zpívávaly jako slavíci při slunce východu. Ach, to byla krása… Ale tenkrát, v devadesátým?!
Vzpomínám si, jak to tomu klukovi vůbec nešlo. To byly tréninky…
„Chlapče, chlapče… Měl bys zkusit něco jiného, tenhle sport pro tebe není,“ říkali mu trenéři.
Bylo mu dvanáct let, tenis se pokoušel hrát už od pěti, ale výsledky? Velká bída! Jenže když máte příliš ambiciózní rodiče, kteří ve vás vidí dalšího Nadala nebo nedej bože Djokoviče, je to těžké. „Tady ho máte a udělejte nám z něj tenisovou hvězdu,“ řekli trenérům hned na začátku.
Jediné, co dvanáctiletému Petru Kohoutovi šlo, bylo běhání. Údery měl slabé a dělal při nich základní chyby.
Jednou si ho k sobě zavolal trenér. „Petře, oba dobře víme, že tě tenis baví, ale moc ti nejde. Proto mám pro tebe návrh: přihlásím tě na turnaj, který se koná za měsíc v Brně. S tvými rodiči jsme se dohodli, že pokud vypadneš hned po prvním zápase, bude pro tebe lepší najít si jiný sport. Když postoupíš dál, tak to spolu ještě zkusíme. Co ty na to?”
„Dobře, trenére,” řekl Petr a odešli jsme. Kouč se za námi podíval a jen si povzdechl.
Od toho dne jsme vstávali v pět hodin ráno, trénovali údery, vylepšovali jejich techniku, posilovali paže… Zkrátka, dělali jsme všechno pro úspěch ve školním turnaji. Petr si každý den bral tři trička a neskončil, dokud je všechny do poslední nitky nepropotil. Mně taky za trénink prasklo několik strun, ale vůbec mi to nevadilo.
V den „Dé“ jsme odjeli do brněnské haly. První duel jsme vyhráli 7:6 a 6:4. Petr hrál jako vyměněný, vůbec jsem ho nepoznávala. Prohráli jsme až ve finále, těsně 5:7 a 6:7.
Od té chvíle jsme střídavě vítězili a prohrávali, ale soupeři už to s námi nikdy neměli snadné.
Čas plynul. Petr dospěl, zmohutněl a dostal se mezi špičkové profesionální hráče. Dokonce vyhrál dvakrát Wimbledon a stala se z něho živoucí legenda.
A tak se Český tenisový svaz rozhodl vystavit na jeho počest vše, co se týkalo jeho sportovních úspěchů. Od bot přes míček, se kterým zahrál svůj první vítězný úder v životě, až po mě, jeho oblíbenou raketu.
Dřív by mně vadilo, že mě očumují i lidé, co o tenis nezavadí ani v televizi. Dnes už je mi to ale jedno. Ležím si tu mezi všemi těmi věcmi, vzpomínám na Petra a na vše, co jsme spolu prožili, a je mi krásně.
Původní verze:
To byl zase trénink. Tomu klukovi to vůbec nejde. Je mu dvanáct, tenis se pokouší hrát od pěti let. Trenéři mu říkají ať jde hrát něco jiného že tento sport pro něj rozhodně není když ale máte příliš ambiciózní rodiče kteří ve vás vidí dalšího Nadala nebo nedej bože Djokoviče a řeknou trenérům.
Tady ho máte udělejte mi z něj tenisovou hvězdu. je když si rodiče načtou nějakou teorii a začnou.
Já četla, že ten nebo onen to dělá tak či onak. Přesně to byl případ i rodiny Kohoutovi
Jediné, co ve dvanácti letech Petrovi Kohoutovi šlo, tak bylo běhání. Údery měl slabé a dělal při nich základní chyby, takže nikdo s ním nechtěl nikdo hrát. Když už se totiž Petrovi podařilo přehodit síť tak se jeho spoluhráči báli vrátit mu míček zpět tak aby mu neublížili protože si byli vědomí, že ač jsou přibližně stejného věku jsou jejich údery silnější proto od jisté hrál Petr jen se svými trenéry.
Jednoho dne si mě a Petra zavolal trenér a řekl.Petře oba dobře víme, že tenis tě baví ale moc ti nejde. Mluvil jsem s tvojí matkou ta souhlasila s tím že tě přihlásím na školní turnaj, který se koná za měsíc dohodly jsme se že pokud vypadneš po prvním zápase tak pro tebe bude lepší najít si jiný sport. A naopak pokud se ti podaří postoupit dál nebo nějakou shodou náhod do finále tak to spolu ještě zkusíme, co ty na to?
Dobře trenére.
Řekl Petr a odešli jsme. Trenér se za námi podíval a ujen si povzdechl.
Od toho dne jsme vstávaii v pět hodin ráno, trénovali jsme údery vylepšovali jejich techniku, posilovali paže zkrátka dělali jsme všechno pro úspěch ve školním turnaji.
V den D jsme poprvé vyjel mimo tělocvičnu do Brněnské haly, prý proto aby se lidé měli možnost vidět nastupující generaci.
Školní a mládežnické turnaje se hrají na dva sety kvůli menší náročnosti. První duel jsme vyhráli 7:6 a 6:4.
Petr hrál jako vyměněny, nepoznávala jsem ho. Moje struny pod jeho téměř vždy dokonalými forhandy, backhandy zpívali jako slavíci při slunce východu ach to byla krása.
Na školním turnaji jsme prohráli až ve finále 7:5 a 7:6
Od toho momentu jsme střídavě vyhrávali, prohrávali ale soupeři už to nikdy neměli tak snadné
Čas plynul Petr dospěl, zmohutněl dostal se mezi profi hráče dokonce vyhrál 2x Wimbledon. Zkrátka se s Petra Kohouta stala živoucí legenda. Proti se Česká tenisová asociace rozhodla zřídit na jeho počest vše co se týkalo jeho prvního většího sportovního úspěchu, od bot přes míček se kterým uhrál svůj první vítězný úder ve svém životě, až po tenisovou raketu.
Ano i já tu dnes ležím, dřív by mi vadilo, že mě očumují i lidé co o tenis nezavadí ani v televizi, dnes mi to nevadí dnes tu ležím mezi všemi těmi věcmi, vzpomínám na Petra a vše co jsme spolu prožili.
Jsem tenisová raketa
sem tenisová raketa
Ležím v síni slávy a vzpomínám… Moje struny pod Petrovými dokonalými forhandy, backhandy zpívaly jako slavíci při slunce východu. Ach, to byla krása. Ale tenkrát v devadesátým?
Tomu klukovi to vůbec nešlo. To byly tréninky. Bylo mu dvanáct…Tenis se pokoušel hrát od pěti let, ale ty výsledky?! Bída! Trenéři mu říkají ať jde hrát něco jiného že tento sport pro něj rozhodně není když ale máte příliš ambiciózní rodiče kteří ve vás vidí dalšího Nadala nebo nedej bože Djokoviče a řeknou trenérům. (převést do minulého času jako vzpomínání)
Tady ho máte udělejte mi z něj tenisovou hvězdu.
je když si rodiče načtou nějakou teorii a začnou. Já četla, že ten nebo onen to dělá tak či onak. Přesně to byl případ i rodiny Kohoutovi tohle už je zbytečné
Jediné, co ve dvanácti letech Petrovi Kohoutovi šlo, tak bylo běhání. Údery měl slabé a dělal při nich základní chyby,
takže nikdo s ním nechtěl nikdo hrát. Když už se totiž Petrovi podařilo přehodit síť tak se jeho spoluhráči báli vrátit mu míček zpět tak aby mu neublížili protože si byli vědomí, že ač jsou přibližně stejného věku jsou jejich údery silnější proto od jisté hrál Petr jen se svými trenéry. tohle už je zbytečné
Jednoho dne si Petra zavolal trenér a řekl: “Petře oba dobře víme, že tenis tě baví, ale moc ti nejde. Přihlásím tě na turnaj, který se koná za měsíc. S tvými rodiči jsme se dohodli, že pokud vypadneš po prvním zápase, tak pro tebe bude lepší najít si jiný sport. Když postoupíš dál, tak to spolu ještě zkusíme, co ty na to?”
“Dobře, trenére,” řekl Petr a odešli jsme. Kouč se za námi podíval a jen si povzdechl. Tohle jsem ti zkrátila já
Od toho dne jsme vstávali v pět hodin ráno, trénovali jsme údery vylepšovali jejich techniku, posilovali paže zkrátka dělali jsme všechno pro úspěch ve školním turnaji. Tady to chce rozšířit o to, jak makal a byla to velká dřina
V den D jsme poprvé vyjel mimo tělocvičnu do Brněnské haly, prý proto aby se lidé měli možnost vidět nastupující generaci. tohle je zbytečné a tohle taky: Školní a mládežnické turnaje se hrají na dva sety kvůli menší náročnosti.
První duel jsme vyhráli 7:6 a 6:4.
Petr hrál jako vyměněný, nepoznávala jsem ho. Moje struny pod jeho téměř vždy??? (jak vždy - vždyť byl do té doby pako!!!) dokonalými forhandy, backhandy zpívaly jako slavíci při slunce východu. Ach, to byla krása. (tahle metafora byla naopak moc hezká - pochvala !!!! )
Na školním turnaji jsme prohráli (nás porazili) až ve finále 7:5 a 7:6
Od toho momentu jsme střídavě vyhrávali, prohrávali opakují se slova, ale soupeři už to nikdy neměli tak snadné
Čas plynul. Petr dospěl, zmohutněl dostal se mezi profi hráče. Dokonce vyhrál dvakrát Wimbledon. Zkrátka se s Petra Kohouta stala živoucí legenda.
A tak se Česká tenisová asociace rozhodla zřídit na jeho počest vše, co se týkalo jeho prvního většího sportovního úspěchu. Od bot přes míček, se kterým hrál svůj první vítězný úder ve svém životě, až po tenisovou raketu.
Ano i já tu dnes ležím, dřív by mi vadilo, že mě očumují i lidé co o tenis nezavadí ani v televizi, dnes mi to nevadí dnes tu ležím mezi všemi těmi věcmi, vzpomínám na Petra a vše co jsme spolu prožili. - z tohoto dej něco na začátek, aby se ti to obloukem vrátilo do té síně slávy - udělala jsem to
