 |
| Friedenskaserne |
Přemýšlím někdy, zda jsem připraven na situaci, kdyby se to v životě podělalo, třeba nějaký ekonomický malér a já si musel v důsledku toho zásadně odříkat… Nechci to přivolávat, ale pro jistotu na to trénuju – dvakrát ročně zakážu své duši na 28 dní, aby se nechala svádět choutkami těla. Divný začátek, že? Ale trpělivost…
Chodím na kurzy tvůrčího psaní, které vede spisovatelka Dana Emingerová, žačka Arnošta Lustiga. Posledně předčítala text z knihy, která je reminiscencí na válečnou frontu I. světové války v italských horách:
„Ocitáme se na malebných horských pastvinách ve výšce skoro 1500 metrů, kde se nacházejí rozvaliny několika budov, místu se říká Friedenskaserne. Kasárna míru sloužila jako ubytovna pro vojáky, když zrovna nebyli v zákopech.“
Dana zastavuje čtení a ptá se: „Kasárna míru, to je zajímavé téma, kdo ho chce zpracovat?“
Moje ruka letí nahoru. Kasárna jsou přeci pro vojáky do boje, a ne pro mír. To je krásný paradox, už se těším. „Tááák a Zdeněk si bere Kasárna míru,“ zapisuje paní Dana.
Paradoxy jsou podstatou umění, ale i vtipů… vtipy neumím, ale umění je mojí odvrácenou stranou, tou barevnou, víte?
Vždy se prala s tou černobílou, sportovní… sport má rád pragmatismus, paradoxy mu nevoní, za to umění je miluje, čtěte:
MÁ SLZA PRAMENÍ Z TVÝCH OČÍ ZPOD TVÝCH ŘAS...
Tenhle verš jsem nevymyslel já, ale Vítězslav Nezval. Byl to sice komunista a ty já nemám rád, ale MISTR PARADOXU – MISTR KRÁSY. Krása je totiž s paradoxem v příbuzenském vztahu. Nakonec mi tedy „Kasárna míru“ evokovala umění a krásu, i když tam asi panoval strach a bolest. To ten paradox za to může, který živí krásu a krása zase živí mě…
Tak jsem znovu na začátku, v odříkání bych určitě dovedl žít, bez krásy těžko …
Kasárna míru - editovala Eva Svobodová
Chodím na kurzy tvůrčího psaní, které vede spisovatelka Dana Emingerová, žačka Arnošta Lustiga. Posledně předčítala text z knihy, která je reminiscencí na válečnou frontu I. světové války v italských horách: „ … ocitáme se na malebných horských pastvinách ve výšce skoro 1500 metrů, kde se nacházejí rozvaliny několika budov, místu se říká Friedenskaserne. „Kasárna míru“. Sloužila jako ubytovna pro vojáky, když zrovna nebyli v zákopech.“ Dana zastavuje čtení a ptá se: „Kasárna míru, to je zajímavé téma, kdo ho chce zpracovat?“. Moje ruka letí nahoru. Kasárna jsou přeci pro vojáky do boje, a ne pro mír. To je krásný paradox, už se těším. „Tááák a Zdeněk si bere Kasárna míru“, zapisuje paní Dana.
Paradoxy jsou podstatou umění, ale i vtipů a celého života. I mého života.
Jak a kdy? Například tím, že i když si žiju krásně a nemusím se omezovat, jednou ročně si sám sobě nařídím tělesný půst a 28 dní cíleně vynechám jakékoli potěšení spojené s blahobytem i žádostí hormonů. Anebo je paradox v tom, že ať jsem si s ženami svého srdce jakkoli blízko, zásadně jim vykám. A třeba i v tom, jak jsem celý život usiloval skloubit sport i umění a navzájem naroubovat to nejlepší z nich.
Jenomže teď cítím, že jsem se možná přecenil. Kasárna míru. Jak tenhle protimluv vyřešit důvěryhodně, a k tomu i čtivým příběhem?
Nemohu si pomoci, ale Kasárna míru mi i po delším přemýšlení evokuje umění a krásu, ačkoli tam nejspíš panoval strach, bolest a odříkání. To ten paradoxní název za to může, ten živí moje zaujetí i zvědavost.
Takže teď ještě přijít na to, proč mám s takovým místem spojenou krásu nebo umění. A ukázat je i ostatním.
Třeba že právě tady sepsali znepřítelení generálové na konci války memorandum o zastavení bojů? Nebo že zrovna zde strávili vojáci z obou stran fronty mírumilovný Silvestr 1917? Nebo se právě v těchto kasárnách rozhodli Italové zachovat životy nepřátel, i když v jiném zajetí by je čekala jistá smrt?
Že zkrátka v každém je něco dobrého, i když s ním cloumá zlo?
Kasárna míru - editovala Eva Svobodová
Chodím na kurzy tvůrčího psaní, které vede spisovatelka Dana Emingerová, žačka Arnošta Lustiga. Posledně předčítala text z knihy, která je reminiscencí na válečnou frontu I. světové války v italských horách: „ … ocitáme se na malebných horských pastvinách ve výšce skoro 1500 metrů, kde se nacházejí rozvaliny několika budov, místu se říká Friedenskaserne. „Kasárna míru“. Sloužila jako ubytovna pro vojáky, když zrovna nebyli v zákopech.“ Dana zastavuje čtení a ptá se: „Kasárna míru, to je zajímavé téma, kdo ho chce zpracovat?“. Moje ruka letí nahoru. Kasárna jsou přeci pro vojáky do boje, a ne pro mír. To je krásný paradox, už se těším. „Tááák a Zdeněk si bere Kasárna míru“, zapisuje paní Dana.
Paradoxy jsou podstatou umění, ale i vtipů a celého života. I mého života.
Jak a kdy? Například tím, že i když si žiju krásně a nemusím se omezovat, jednou ročně si sám sobě nařídím tělesný půst a 28 dní cíleně vynechám jakékoli potěšení spojené s blahobytem i žádostí hormonů. Anebo je paradox v tom, že ať jsem si s ženami svého srdce jakkoli blízko, zásadně jim vykám. A třeba i v tom, jak jsem celý život usiloval skloubit sport i umění a navzájem naroubovat to nejlepší z nich.
Jenomže teď cítím, že jsem se možná přecenil. Kasárna míru. Jak tenhle protimluv vyřešit důvěryhodně, a k tomu i čtivým příběhem?
Nemohu si pomoci, ale Kasárna míru mi i po delším přemýšlení evokuje umění a krásu, ačkoli tam nejspíš panoval strach, bolest a odříkání. To ten paradoxní název za to může, ten živí moje zaujetí i zvědavost.
Takže teď ještě přijít na to, proč mám s takovým místem spojenou krásu nebo umění. A ukázat je i ostatním.
Třeba že právě tady sepsali znepřítelení generálové na konci války memorandum o zastavení bojů? Nebo že zrovna zde strávili vojáci z obou stran fronty mírumilovný Silvestr 1917? Nebo se právě v těchto kasárnách rozhodli Italové zachovat životy nepřátel, i když v jiném zajetí by je čekala jistá smrt?
Že zkrátka v každém je něco dobrého, i když s ním cloumá zlo?
