„Vidíš, jak ti to jde,“ povzbuzoval ji. „Ty zvládneš úplně všecko, jen musíš chtít, Miriam.“
Ano, musí chtít. Momentálně musí chtít složit maturitu, a to s vyznamenáním, a dostat se na medicínu. Musí prostě chtít. Zaťala zuby a pokradmu se rozhlížela po sále. Její oči se setkaly s Jakubovými. Mrknuli na sebe. Těšili se, až budou mít maturák za sebou. Čeká je společná noc. Jejich první. Byt jim půjčí Igy, Jakubův kamarád.
Sólo s rodiči se chýlilo ke konci. S posledními tóny Miriam s otcem doklouzala ke stolu a usedla vedle Igyho. Jakub někam zmizel.
„Děkuji ti za tanec, Miriam,“ usmál se táta. Miri oddechovala. Napila se bílého vína a konečně se trochu uvolnila.
„Táta tě tak krásně vedl, Mirinko,“ rozplývala se matka.
„Pan otec se jeví jako báječný vodič,“ prohodil Igy.
Matka si všimla, že dcera znovu sahá po sklence vína, svraštila čelo a posunula k ní sklenici s vodou.
„Jako premiantka třídy musíš zachovávat jistou grácii a noblesu. A to se ti podaří jen s čistou hlavou,“ popleskala ji po hřbetě ruky. Miri se neochotně napila vody.
„Moc se neošklíbej! Co by si pomysleli lidé? Budoucí lékařka se přece nemůže opíjet, že?“
„No, paní Hálová, je vidět, že Miri opravdu potřebuje rodičovské vedení,“ ozval se znovu Igy. „Kolik jí je? Pět?“
Miri už toho měla dost. Matčina kázání, stejně jako Igyho posměšků. Jako by to Igy vycítil, řekl, že jde na bar za Jakubem, a vytratil se.
„Ten Igy, co tu s námi sedí,“ promluvila matka, „to je Jakubův spolužák z lékařské fakulty?“
„Ne, mami, to je kamarád z dětství. Je trochu otravnej, já vím, ale Kuba ho má rád.“
„Má takový nezvyklý styl humoru,“ poznamenala matka korektně a Miri přesně věděla, co má na mysli. U Igyho jste totiž nepoznali, jestli si z vás utahuje, nebo vás uráží.
„Lásko, on to nemyslí zle,“ chlácholil ji pokaždé Jakub. „Má tě rád. Já ho znám od školky, je to hodnej kluk.“ Ale Miri byla přesvědčená, že ji nemá rád a že to myslí zle a že rozhodně není hodnej kluk. Navíc jí říkával, že je líná micina. Zlatý, zlatý Kuba, pomyslela si. Byl tak jiný, než jeho kamarád. Vše dopředu promýšlel, do ničeho ji nenutil a měl dokonalé chování. Jejich vztah je perfektní!
„Gentleman, jaký se mezi mladými muži dnes už často nevyskytuje. A budoucí lékař k tomu!“ pochvalovala si její matka. Igy měl do gentlemana daleko. A namísto studia na elektrofakultě většinu času věnoval surfování na portugalských plážích.
Zlatý Kuba! Dnešní noc bude jejich velká noc. I když v Igyho bytě…
…
„Tak dávej na Mirinku pozor, Jakube. Moc nás těšilo, Igore!“
Rodiče se rozloučili už v jedenáct. Hned poté Igor zavolal taxi, které je odvezlo před žižkovský činžák, kde bydlel. Vystoupali do podkroví, Igy odemkl dveře a ocitli se v obrovské místnosti s viditelnými střešními trámy. Na kanapi ležela snědá dívka v kalhotkách a bílém pánském tričku. Sledovala cosi na tabletu.
„Hi, Bethany! We are here!“ oslovil ji.
„Hi, everyone!“ Bethany vyskočila, pozdravila příchozí, políbila Igyho, načež s mrknutím oka zmizela v jednom z pokojů. „To je moje kamarádka. Pár týdnů u mě bydlela. Zítra se vrací domů do Států, tak se musíme pořádně rozloučit,“ prohlásil Igor a položil ruku na kliku. „OK, mládeži. Pokoj máte nahoře, Kuba se tu vyzná, takže dobrou,“ dodal a chvatně zapadl do dveří za kamarádkou.
Miri se rozhlížela. Byt byl velký, střešními okny svítil měsíc, na dřevěné podlaze stálo pár kusů dřevěného nábytku a černobílá pohovka. Všude na stěnách i sloupech krovu visely vyřezávané dřevěné masky, suvenýry z cest. Z hlavní obytné místnosti vedly troje dveře a točité schodiště nahoru na galerii, kde se nacházel pokoj pro hosty. Nikdy předtím tady nebyla, ačkoli Igy jim často nabízel, že má pro přátele volný pokoj a že můžou u něj přespávat, když budou chtít zmizet prudérním rodičům z dohledu. Ale Miri s Jakubem na milování nespěchali.
„Nebudu na tebe tlačit, počkám, až budeš sama chtít,“ šeptával jí do ucha. Jako poslední panna v partě se cítila spíš výjimečně nežli trapně a byla ráda, že její přítel je tak ohleduplný a trpělivý. Čekal, až si bude jistá. A ona teď už byla. Během nedávného mazlení jí tělem projížděly slastné vlny od palců na nohou až po kořínky vlasů a zase zpět a ona chtěla víc. Chtěla to všechno. A chtěla to dnes!
…
Teď, když už se to stalo, nahmatala ve tmě Kubovu ruku. Tak jsem jen jeho, jeho žena, pomyslela si a pohladila hladkou kůži jeho paže. Ale popravdě, očekávala trochu víc. Žádná euforie se jaksi nedostavila. Spíš taková divná pachuť z toho… toho aktu. Necítila bolest, jen nepříjemné štípnutí. Ale vše trvalo – netroufala si to ani odhadnout – dvacet, možná pětadvacet sekund? Jakub se poté odvalil a okamžitě usnul. Miri vstala a šla se osprchovat. Možná, že něco pokazila...
Míjela dveře Igyho ložnice, odkud se ozývaly rytmické zvuky nábytku narážejícího na stěnu a dvojí výkřiky. Povzdechla si. Připadalo jí, že vyřezávané masky na stěnách se na ni posměšně šklebí. A povzdechla si podruhé, to když se za chvíli vracela z koupelny a ty zvuky v ložnici neustávaly. Vystoupala nahoru po schodech a zavřela za sebou dveře. Zvuky ze spodního pokoje jí tepaly v hlavě jako ozvěna. Pocítila touhu. Vklouzla do postele a přitiskla se k Jakubovi. „Lásko,“ zašeptala. Otočil se. Políbil ji. Rukou hladil její stehno. Prohnula se a nohou se zaklesla za jeho bok. Vzrušená, rozdrážděná.
„Chci tě!“
Vyhoupl se na ni a ona se nedočkavě rozevřela.
Dvacet sedm sekund…
…
Probudila se žízní. Chvíli jí trvalo, než si uvědomila, kde je. Byla ještě tma. Jakub spal. Vstala a vyšla na galerii. V měsíčním světle pod sebou zahlédla pohyb. Když jí došlo, co vidí, zůstala nehnutě stát. Opírala se o zábradlí a nemohla odtrhnout oči. Nahá Bethany stála a objímala rukama dřevěný sloup, zatímco Igy byl přitisknutý zezadu k jejímu tělu. Fascinovaně hleděla na jeho prohýbající se záda. Od pravého ramene šikmo přes lopatku, bok až k hýždím se táhly v pruhu vytetované levhartí skvrny. Šelma. Pružná nenasytná šelma trhající svou kořist. Přesně tak to vypadalo. Miriam polkla. Igy k ní otočil hlavu a usmál se. Přitom klidně pokračoval v pohybu. Vycouvala zpět do pokoje. Svalila se na postel a do rána už nezamhouřila oči.
…
Sotva zaslechla bouchnutí vstupních dveří, vyskočila, přehodila přes sebe Jakubovu košili a doufala, že ten, kdo odešel, byl Igy. Bylo teprve sedm hodin. Políbila Jakuba na rty.
„Kubí, vstávej, musíme to tu uklidit.“
Jakub něco zamumlal, přetáhl si peřinu přes hlavu a spal dál. Vydala se po schodech dolů.
Igy míchal na pánvi vajíčka. Když ji uviděl, po tváři mu přelétl pobavený výraz.
„Ty už jsi vzhůru? Jakub si rád přispí, co ho znám.“
Miri si přitáhla košili těsněji k tělu. Cítila se hrozně. V noci ji viděl nahou. Byla ve střehu. Netušila, jestli bude podrobena kritice za to, že vstala moc brzy, nebo moc pozdě? Nebo za to, že šmíruje milence po nocích… „Chceš něco k snídani? Já za chvíli musím vypadnout, čekají na mě děti.“
„Ty máš děti?“ vyhrkla. Nikdy o dětech nemluvil.
„Ale ne, občas trénuju atletiku. Máme dnes soustředění,“ vysvětlil a rozklepl další vajíčko. Chudáci děti, pomyslela si. Určitě z něj mají psychické trauma.
„Také jsem dělala kdysi atle…“ Zarazila se pozdě. Sakra! Ani nevěděla, proč to řekla. Teď se jí vysměje, že taková líná micina přece nemohla dělat…
„A nechtěla bys mi teda pomoct, když už jsi vstala? Vypadla nám jedna trenérka. Bylo by to tak na dvě hodiny.“
„Co Jakub?“
„Ani nebude vědět, že jsi pryč.“
Naservíroval vajíčka na dva talíře.
„Chleba, trenérko?“
„Ano, trenére!“
…
„Igy! Igy přišel! Igy už je tady!“
Houf poskakujících, hulákajících dětí vítal svého trenéra.
„Bando gibonů! Tomu říkáte rozcvička?“ zařval Igy, písknul na prsty a všechny umlkly. „Mě z vás jednou trefí!“ Igy protočil panenky, teatrálně zavrávoral a pak se a rozplácnul na podlahu. Vzápětí se na něho děti sesypaly jako tlupa opiček. Tak ty nevypadají na psychické trauma, musela si opravit svůj úsudek.
„Tohle je Miriam, bude s námi dnes trénovat,“ představil ji, když setřásl posledního gibona a mohl se opět postavit. Nejmenší klučina skočil Miri na záda.
„Pomalu, ty Tarzane!“ Igy vzal do náručí řehtajícího kluka a pošeptal mu: „Ať nám Miri nevyplašíš!“
„Rozkaz, trenére!“ zamrkal chlapec a Miri se usmála: „Poslouchají tě na slovo, co?“
„Přirozená autorita,“ ušklíbnul se a vyběhl na štěrkový ovál za svými svěřenci.
Miriam si za ty dvě hodiny uvědomila, že mívala atletiku ráda. Kdy a proč s ní vlastně přestala? Igor měl pravdu, stala se z ní líná micina.
„Mohla bych vám občas pomáhat. Moc se mi tu líbí,“ nabídla mu o přestávce, když dosedla udýchaná na lavičku. Zabodl do ní svůj pohled. Pocítila tlak kolem žaludku. Před očima se jí udělaly mžitky ve tvaru levhartích skvrn. Ale Igorův obličej se vzápětí roztáhl do úsměvu a řekl jen: „Platí, přijď ve středu.“
…
Vítr od Atlantiku se proháněl lisabonskými uličkami a pohrával si s lemem krátkých šatů, které si Miriam chvatně na sebe navlékla v hotelovém pokoji. Poklusem proběhla Rua Trinidade a odbočila na náměstí. Došla téměř na konec náměstí. Zelenými vraty se vydala do tmavého průjezdu a seběhla pár schodů do sklepa. Na konci chodby, jejíž stěny i strop byly natřené na černo, zazvonila na zvonek u dveří s nápisem El Diablo. Bzučák uvolnil zámek. Vešla dovnitř a hned v předsíni se svlékla.
„Olá, Miri!“ ozvalo se z vedlejší místnosti.
„Olá, Pablo!“ odpověděla a vstoupila.
Za hodinu se vracela zpátky do hotelu Carmo. Vtom zazvonil mobil. Při pohledu na displej protáhla obličej. Rozhovoru s matkou se už nemohla déle vyhýbat. Svraštila čelo a stiskla tlačítko pro příjem. „Mami?“
Ale byl to táta. Přesvědčoval ji, že má ještě čas vše napravit. „Náhradní termín zápisů na fakultu je za týden. A co Jakub? Měli jste přece na prázdniny společné plány! Nikdo z nás nečekal, že hned po maturitě zmizíš kdoví kam? Vždycky jsi byla tak zodpovědná a teď…?“
„Tati, to jsem pořád! Mám tady práci a nové kamarády.“
„Máš na mysli míchání drinků v pochybném baru s pochybnými lidmi? Miri, měj rozum…“
„Ale tati, je to jen brigáda na léto,“ nasadila svůj obvyklý omluvný tón. Pak se ale zarazila. Nadechla se a náhle pevným hlasem pronesla: „A hlavně, je to můj život. Ozvu se ti. Mám tě ráda!“ A zavěsila. Nechtěla tátu zklamat, ale nikdy vlastně nechtěla být doktorkou. A Jakub? S ním už budoucnost neplánovala, jen nevěděla, jak to rodičům říct. Jak vysvětlit, že za ty dva měsíce v Lisabonu pochopila, že už nechce dál žít cizí sny.
Vyběhla do třetího patra, odemkla si hotelovou kartou a hned ve dveřích vyklouzla ze šatů. Mladý muž seděl u stolu a soustředěně bušil do laptopu. Neslyšel ji. Když došla až k němu, políbila ho na ucho. Otočil se na židli, usmál se a posadil si ji na klín. Prohlížel si její rameno, bok, stehno. Jeho ruka něžně přejížděla po čerstvém tetování. Černé levhartí skvrny překrývala sterilní průhledná náplast.
„Nádhera! Pablo je génius,“ zašeptal a ruka sklouzla níž. Rozepnula mu košili a přisála se rty k jeho kůži na rameni, kůži s levhartím motivem.
