„Ali, mohla bys mimořádně vyzvednout Lindu z plavání? Mám večer v osm ještě jednu schůzku s klientem.“
Za těch pět let, co provozovali vlastní advokátní firmu, si zvykli během oběda řešit odpolední a večerní program dětí. Kdo koho a kde vyzvedne. Kdo podepíše úkoly. Kdo odveze chůvu.
Alice zvedla oči od steaku.
„Potřebuje se mnou mluvit Mráčková,“ dodal Luboš urychleně, když zaregistroval, jak Alici na vteřinku údivem vylétlo pravé obočí. Hned se ale zatvářila neutrálně a dál si všímala svého talíře.
„Jistě,“ prohlásila automaticky. Pak se ale zarazila, polkla a odložila příbor. Upřela na manžela oči a nadechla se. „Víš, Luboši, přemýšlela jsem, že bych to také měla vyzkoušet.“
„Co chceš zkoušet? Nerozumím. Říkám, že je to dnes mimořádná událost…“
„Ano, za posledních dvanáct měsíců máš mimořádné události vždy ve stejný den. Pokaždé je to druhá středa v měsíci, v osm večer.“
„To je jen náhoda…“
„Lásko, při poslední synchronizaci rodinných kalendářů jsi mi – zřejmě omylem – poslal plnou verzi svého diáře, včetně tajemné složky M. A nebyla to paní Mráčková, byla to jakási Magda. Mluvila jsem s ní. Tak mě už dál neztrapňuj!“
Luboš upustil příbor. Přiběhl číšník a ptal se, zda je vše v pořádku.
„Ano, nemějte obavy. Vše v pořádku,“ zacvrlikala Alice.
„Takže,“ obrátila se zpět k manželovi, „když opadl první šok, z toho, že můj manžel šuká jinde, napadlo mě, že bych to měla také vyzkoušet. Najít si kolouška, užít si nějakou tu mi-mo-řád-nou událost a pak se rozhodnut, co dál? Rozvod je přece až poslední možnost, ne? Tak to přece říkáme našim klientům, že?“
„Alice, nebudeme to řešit tady…“
„Ale budeme. Rodinný život řešíme v restauracích, jindy na to není čas.“
„Nějak mě přešla chuť. Zkazila jsi mi oběd…“
„To se ti nedivím,“ ušklíbla se. „Ale ty jsi nám zkazil celý život! Moje nejlepší roky jsou pryč! Nevím, co teď bude? Co bude s našima holkama? Nevím, jestli zvládnu s tebou vůbec žít, spát vedle tebe? A jak s tebou vůbec můžu dál pracovat?“ Mluvila stále hlasitěji.
„Nedělej scény, Alice!“
Ztišila hlas a pohodlně se opřela. „Prostě si někoho najdu. A až si někoho najdu, včas ti to oznámím, drahý.“ „Ty! To ty přece nemůžeš!“ rozčílil se Luboš. „Jako matka od rodiny, někde se pelešit… a pak se dotýkat našich dětí.“ Při tom pomyšlení se až otřásal hnusem.
„Ale ano, můžu!“ zasyčela přes stůl Alice. „Tak mě napadá, že přijmu pozvání jednoho milého kolegy,“ pokračovala opět už vyrovnaným hlasem. „Neboj se, není z naší kanceláře, nejsem nevkusná.“
…
Erik byl rozvedený právník, o tři roky mladší než ona. Pracoval pro telekomunikační firmu. Zašla s ním na oběd. Za týden si vyrazili na večeři. Při další večeři si uvědomila, že je tím mužem zcela uhranutá. Měl ten nejmodřejší pohled za černými obroučkami brýlí. Za měsíc už s ním měla mimořádnou událost. Pak další a další… Našla v něm diskrétního milence. Byl to takový hloubavý typ. Měla nejraději, když se zahloubával do ní. Alice celá rozkvetla.
„Bože, proč jsem to neudělala už dávno?“
Luboš se časem přestal otřásat. Zvykl si a byl vlastně celkem spokojen, že Alice má někoho stálého. A kromě toho, jeho mimořádné schůzky se od té doby obešly bez vyptávání, či trapných scén. O rozvod ani jeden nestál.
Postupem času se s manželkou byli schopni dohodnout na oddělených ložnicích, odděleně strávených víkendech i dovolených. O detaily z jejich paralelních vztahů se nedělili. Vlastně o tom vůbec nemluvili. Vše se dalo zorganizovat pomocí dokonale synchronizovaných kalendářů. A také vše klapalo, až do loňského prosince.
…
Alice si uvědomila, kdy se to začalo kazit. V září nastoupila do jejich kanceláře nová koncipientka Bára. Brzy zjistila, že jí může pověřit i složitějšími úkoly. Bára se nebála práce, navíc byla spolehlivá a precizní. Alice si s ní ráda povídala a občas zašly společně na skleničku. Ale neměla jí dávat na starost ty smlouvy pro telekomunikace. „Alice, můžu se na něco zeptat?“
Báře už nějakou dobu vrtalo hlavou, jak se může Alice se svým manželem snést v jedné kanceláři, když přece každý má ještě někoho jiného. „Pan doktor o tvém… ehm, příteli ví, je to tak?“
„O mém milenci, jen to klidně řekni,“ zasmála se Alice a nasypala si do latté sáček cukru. „Ano, ví. Oba máme ještě další vztahy. Ale rodina, rodina je pro nás posvátná. Vánoce, narozeniny, oslavy… To vše má smysl pouze s rodinou.“
„A co pan Erik? Nemá svou rodinu, že ne?“
Bára s Erikem strávila spoustu času nad úpravou detailů klientských smluv. Před Vánoci ji pozval po náročném dni na kávu. Také ona pomalu podléhala tomu modrému hloubavému pohledu. Nechala ho povídat a poslouchala. A Bára věděla, jak naslouchat mužům.
Erik se rozpovídal o tom, jak se každoročně děsí Vánoc. S bývalou ženou děti nechtěli.
„Ale dnes cítím, že mi něco chybí. A každý rok touhle dobou je pro mě nějak těžší zvládat samotu.“
Tak Tyml a Tymlová tady hrají divadlo, dokonalou rodinnou idylku a on tráví Vánoce sám, pomyslela si a položila mu svou dlaň na zápěstí. Vděčně se na ni usmál. Její pohled říkal: Rozumím ti. Je mi tě líto. A také: moc se mi líbíš…
Alice při zmínce o Erikovi zpozorněla.
„Víš, děvenko, on není rodinný typ.“ Dopila kávu. „Už musím běžet.“
Zvedla se ze židle a chystala se odejít. Ještě se otočila a zapíchla do dívky své pronikavé oči. Má pohled jako dravec, všimla si Bára.
„Dám ti jednu dobrou radu, nech Erika, není to muž pro tebe. On je můj! Rozumíme si?“
Se zdviženým obočím čekala na odpověď.
„Rozumíme,“ přikývla Bára, ale škodolibě při tom pozorovala mimickou vrásku nad Aliciným pravým obočím. Paní doktorka bude brzy potřebovat botox!
Když za týden Alice vstoupila do kanceláře, Bára chvatně zavěsila služební telefon. Ale slovo rande, bohužel, slyšela zřetelně.
„Vytoč mi to číslo znovu,“ požádala Báru ledovým hlasem.
„Ale to byl soukromý hovor…“
„Ale tohle je služební telefon!“ Vytrhla dívce mobil z ruky a na displeji zobrazila poslední volané číslo. Patřilo Erikovi.
Tušila to! Neřekli si sice, že se nemůžou stýkat ještě s někým dalším, ale tak nějak předpokládala, že když se mají rádi, vystačí si jen spolu. Ona určitě netoužila po někom jiném. Vždyť ho miluje! Tedy, určitým způsobem… A on jí přece také! Několikrát Alici žádal, ať se rozvede a žije s ním. Zavrtěla hlavou.
„Jako právník dobře víš, co by znamenalo dělení majetku, firmy, dětí. Všichni by na tom tratili. Nejvíc naše holky. To já nedopustím.“
…
U příležitosti výročí založení firmy Tyml, Tymlová se konal decentní večírek v jejich oblíbené restauraci.
Alice v novém účesu vypadala o deset let mladší. Potřebovala pro sebe změnu.
Čtrnáct dní se trápila tím, že Erik se schází zároveň s ní i s Bárou. Když na něj uhodila, Erik ani nezapíral. Alice žárlila a to si myslela, že v jejím věku už se to nestává. Až doposud věřila, že má vše pod kontrolou, time management i svoje city. Teď tajně bulí v koupelně a jediné, na co má sílu, je, že opláchne obličej studenou vodou. Což v jejím věku už opravdu nestačí. Takže před večírkem kadeřník i kosmetička museli napravovat katastrofy a žehlit vlasy i pleť. Cítila se po strašně dlouhé době zase dobře. Na Erika dnes nemyslela. Vlastně, musela si přiznat, že jí v poslední době stejně lezl na nervy. Společný víkend na Lipně stále odkládal, večeře nebo koncerty nějak vymizely z diářů. Vídali se jen v posteli. A jediné, co ho doopravdy zajímalo, byla nová motorka, na kterou se Alice bála i jen posadit. Teď ale sebejistě korzovala mezi hosty a byla jako rybka ve vodě mezi spolupracovníky, významnými klienty a partnery. Nenuceně se smála právnickým vtipům svého manžela, které jinak nesnášela, a popíjela chlazený Möet.
Bára dorazila až před půlnocí. Alice postřehla, že do šatny chvatně schovává motorkářskou helmu. Erik byl sice mezi pozvanými hosty, ale omluvil se. Teď už věděla proč. Vykašlal se na její důležitou oslavou kvůli té děvce! Vzteky se jí zatočila hlava.
Alice si počkala na Báru v chodbě u záchodků.
„Ty blbá krávo! Jednou provždy ho nech na pokoji, jasný?“
Pach dezinfekce se mísil s jejím drahým parfémem. Přestala se ovládat. Zatmělo se jí před očima. „Varovala jsem tě, ať si ho nevšímáš, ale ty si nedáš pokoj, co?“
Bára se snažila zmizet vyděšená zlobou valící se z úst ženy, která se vždy uměla dokonale ovládat. Co to do ní vjelo? Nenávist byla téměř hmatatelná. Alice zatarasila Báře cestu. Rukama jí zatlačila do ramen: „Nikam nepůjdeš a poslechneš si mě! Já s tímhle chlapem šukám už pět let. Slyšíš? Pět! A já si to nenechám překazit nějakou čůzou z kanceláře! A říkám ti znova, Erik není chlap pro tebe. Jsme milenci a budeme do té doby, dokud mě to bude bavit!“
Uvolnila sevření Bářiných ramen.
„Ty jsi blázen, Alice!“
Bára se vysmekla a utíkala zpátky do sálu.
Alice zachytila svůj odraz v zrcadle. Proboha! Kdo je ta vyděšená žena ve značkových šatech? Po tváři se jí rozkutálely slzy. Takhle se nemůže vrátit na oslavu.
„K čertu s ní! K čertu se Erikem!“
Zkazili jí celý večer.
…
Když si nahmatala bulku v prsu, nejprve tomu nechtěla věřit. Otevřela si lahev vína a večer na terase ji sama vypila.
„Děje se něco?“
Luboš se podivil, když viděl, jak i další večer odcházela vrávoravě do svého pokoje. „Něco s tím tvým…?“
Nemohla to nikomu říct. Dokud to nikomu neřekne, nic se neděje. Když na to nebude myslet…
„Potřebuju na pár dní volno. Asi pojedu na chatu do Jizerek.“
„Ne na Lipno?“ podivil se.
Po týdnu se vrátila domů, objednala se na mamograf a pak už šlo všechno strašně rychle. Připadala si jako loutka. Vše plánovali lékaři. Docent Voráček ji ujišťoval, že když zahájí léčbu hned, prognóza bude dobrá. V synchronizovaných kalendářích přibyly kolonky pro chemoterapie.
…
„Alice, proč mi nebereš telefon?“
Erik na ni čekal večer před kanceláří. Už dva měsíce se jí marně snažil dovolat. Začínal mít o ni strach. Měl také špatný pocit z jejich posledního rozhovoru. Řekla mu, že nemá sílu na to, být ta druhá, že už to jednou zažila. „Vyber si. Buď já, nebo Bára.“
„Také si vyber. Jinak to totiž od tebe není fér. Buď já, nebo Luboš.“
„Víš, že svou rodinu neopustím, budu ji teď potřebovat. Je mi to líto,“ sklopila oči.
Odešla a on se jí už pak nedovolal.
Bára mu svěřila, že Alice nebyla přes dva měsíce v kanceláři. „Všechny záležitosti řeší Luboš a ten na všechny jenom vrčí.“
…
Když Alice naposledy mluvila se Erikem, chtěla mu říct, co jí je, že bude potřebovat podporu, ale také klid a všechnu svou sílu. Jenže slova jí zamrzla v krku. Namísto toho vyštěkla to pitomé ultimátum. Načež on kontroval svým. Nemělo to cenu. Teď tu proti ní stál s otázkou v očích: „Co ti je, Alice? Vypadáš… tak nějak… Jsi v pořádku?“
„Promiň, ale já končím. Pamatuješ? Ptal ses, jak dlouho nám to může vydržet? Já ti říkala, že dokud nás to oba bude bavit. A mě už to teď nebaví. Tak jen jdi, jdi si za Bárou.“ Otočila se, odemkla vstupní dveře a pokynula rukou dovnitř. „Je ještě nahoře.“
„Ale co ty?“
„Já? Scházím se teď s jedním docentem. A je to vážné…“
Mimořádná událost
Manželé Tymlovi si během let, kdy provozovali vlastní advokátní firmu, zvykli řešit program svých dětí během oběda. „Alice, mohla bys dnes mimořádně vyzvednout holky z plavání? Mám večer v osm ještě schůzku.“
Alice zvedla oči od steaku a pravé obočí se na zlomek vteřiny zdvihlo. „Potřebuje se mnou mluvit Mráčková,“ dodal Luboš. „Jistě,“ prohlásila. Pak se zarazila a odložila příbor. „Víš, Luboši, měla bych to také vyzkoušet.“ „Co chceš zkoušet? Nerozumím. Říkám, že dnes je to mimořádně…“ „Ano, za posledních dvanáct měsíců máš mimořádné události vždy ve stejný den a ve stejný čas.“ „Hm, to je jen náhoda…“ „Nemyslím si, lásko. Při poslední synchronizaci rodinných kalendářů jsi mi omylem poslal plnou verzi svého diáře, včetně tajemné složky M. A nebyla to paní Mráčková, byla to nějaká Magda. Mluvila jsem s ní.“ Luboš upustil příbor. „Takže,“ pokračovala Alice, „když opadl první šok, z toho, že můj manžel šuká jinde, napadlo mě, že bych to měla také vyzkoušet. Užít si nějakou tu mi-mo-řád-nou událost…“ „Alice, nebudeme to řešit u oběda!“ Zvedla se. „Přešla mě chuť!“ …
Erik byl rozvedený právník z velké telekomunikační firmy. Zašla s ním na oběd. Měl ten nejmodřejší pohled za černými obroučkami brýlí. Za měsíc už s ním měla mimořádnou událost. Pak další a další…
Luboš si zvykl. Jeho mimořádné schůzky se totiž od té doby obešly bez trapných scén. Postupem času se s manželkou dohodli na oddělených ložnicích, odděleně strávených víkendech i dovolených. O detaily ze svých paralelních vztahů se nedělili. Vlastně, nebylo třeba o tom mluvit vůbec. Vše se dalo zorganizovat pomocí dokonale synchronizovaných kalendářů. A také vše klapalo několik let, až do loňského prosince, kdy do jejich kanceláře nastoupila nová koncipientka Bára. Byla spolehlivá a precizní. Jenže Alice teď už věděla, že jí neměla dávat na starost ty smlouvy pro Erikovu firmu. Bára nad nimi trávila s Erikem spoustu času a pomalu podléhala tomu modrému hloubavému pohledu.
Když Alice vstoupila do kanceláře, Bára chvatně odložila telefon. Jenže Alice zřetelně slyšela poslední slovo. Rande.
„Vytoč mi to číslo znovu,“ požádala Báru. „Ale to byl soukromý hovor…“ „Ale tohle je služební telefon!“ Vytrhla dívce mobil a na displeji zobrazila poslední volané číslo. Erik. „Dám ti jednu dobrou radu, nech Erika. On je můj! Šukám s tímhle chlapem už pět let. Slyšíš? Pět! A nenechám si to překazit nějakou čůzou z kanceláře! Jasný?“
Se zdviženým obočím čekala na odpověď.
Bára škodolibě pozorovala vrásku na čele své šéfky. Paní doktorka bude brzy potřebovat botox! …
…
Když si Alice nahmatala bulku v prsu, nejprve tomu nechtěla věřit. Otevřela si lahev vína a večer na terase ji sama vypila. Manžel se podivil, když viděl, jak i další večer vrávorá do svého pokoje. „Děje se něco? Něco s tím tvým…?“ Nemohla to nikomu říct. Dokud to nikomu neřekne, nic se neděje. Když na to nebude myslet… Po týdnu se objednala se na mamograf a pak už šlo všechno strašně rychle. Docent Voráček ji ujišťoval, že když zahájí léčbu hned, prognóza bude dobrá. V synchronizovaných kalendářích přibyly chemoterapie.
…
Erik se už dva měsíce snažil Alici dovolat. Marně. Začínal mít o ni strach. Počkal na ni večer před kanceláří.
„Co ti je, Alice? Vypadáš… Jsi v pořádku?“ „Promiň, Eriku. Už nemůžu, končím.“ Odemkla vstupní dveře a pokynula rukou dovnitř. „Tak jen jdi, jdi si za Bárou. Je ještě nahoře.“ „Ale co ty, Alice?“ „Já? Scházím se teď s jedním docentem. A je to vážné…“
