„Ahoj, Vojto, jak bylo ve škole?“ pronesl ode dveří, dřív než si sundal kabát. „Normálka, jako každý den… Cos´ mi přinesl?“ snažil se nezbedný synáček stočit debatu jiným směrem, aniž by spustil oči z tabletu.
„Co jako každý den? Co ses tam naučil nového?“ nenechal se odbýt.
„Hele, a co kdybys mi taky jednou řekl, co ses naučil ty? Nebo se v práci nic nenaučíš?“
„No, tak já ti to řeknu, ale pak mi řekneš i ty, co ses naučil, platí?“
„Fájn,“ prohodil Vojta uvědomiv si, že se debatě o škole nevyhne.
„K nám dnes přišla do práce taková milá paní, aby nás naučila, jak psát...“
„Copak ty neumíš psát? OMG - dyť to umím i já!“ vysmál se mu Vojta.
„Hele, namalovat písmenka umí každý už od první třídy, ale to ještě neznamená, že umí psát, víš? Jako doopravdy… Stejně jako není fotbalista každý, kdo umí kopnout do mičudy, tak není spisovatelem každý, kdo umí psát, rozumíš…“
„No, to je jasný, každý nemůže tak dobře střílet góly jako já…“ zasmál se Vojta samolibě.
Otec se rozesměje a zažene myšlenku na známou říkačku o samochvále…
„No, vidíš, a stejně jako tebe učí trenér, jak vstřelit gól, tak nás ta paní učila, jak napsat text tak, aby ho čtenář nejen pochopil, ale aby si ho i užil… Můžeš hrát buďto za Kostomlaty, nebo za Barcelonu, a stejně tak můžeš psát bezduché cancy nebo poutavé příběhy, rozumíš…“
„No a naučila tě to teda?“
„Jasně, že jo, teď budu psát jak Shakespeare!“ navázal na Vojtovu samochválu s úsměvem.
„Šejks-kdo?“
„Padej se učit!“
