Sakra, co jsem to vyved, nadával si v duchu Karel. Plameny už byly mimo jeho kontrolu. Fakt jsem měl blbej nápad, pálit na zahradě harampádí, když je takovej vítr.
Zpočátku pomáhal rozfoukat malý oheň. Krámy připravené k likvidaci rychle mizely. Jenže pak Karel začal přikládat stále víc. Nakonec šlehaly plameny až nad jeho hlavu. Hromada už nepřipomínala táborák, už to byl skoro regulérní požár.
A jako na potvoru vítr vanul zrovna k lípám. Plameny jako chapadla lapaly po větvích stromů. Nejprve na nich žárem zhnědlo listí, pak už jedna strana nejbližší lípy naplno vzplála. Karel se snažil dlouhým klackem umravnit ohniště tak, aby plameny nedosahovaly tak vysoko. Marně. A jako na potvoru byl sám. Přemýšlel: pokud poběží do studny pro vodu s kbelíkem, sice možná trochu zkrotí ohniště, ale na planoucí strom stejně nedosáhne.
Žádná hadice v dosahu. Jediní sousedi na dovolené. Mobil zapomenutý doma.
S hrůzou pohlédl vzhůru: jedna strana lípy už byla skoro ztracená. Plameny se blížily ke kmeni, ohořelé větvě čněly do stran.
Co by tomu řekla babička, napadlo Karla. Vyprávěla mu, jak s dědou ty stromy sázeli v den, kdy spojenci osvobodili Paříž. Měli mezi sebou dohodu: jakmile se válka překlopí s jistotou ke svému konci, zasadí lípy jako národní symbol vítězství.
Děda proto už několik let pěstoval malé lipky v květináčích, a čekalo se na ten správný okamžik. Paříž děda s babičkou milovali, však tam společně strávili nejednu dovolenou. A teď byla volná. Vysadili proto 26. srpna 1944 pět malých stromků - každý za jeden rok světové války.
Babička se těšila, že budou základem malé aleje u domu.
Stromům se opravdu dařilo a dnes, po více než sedmdesáti letech, z nich byly mohutné kmeny se širokou korunou, pod níž se dala příjemně strávit i největší letní vedra. Tedy až do dneška, zastyděl se Karel.
Oheň už mezitím úřadoval i na druhé lípě a bral si se syčením listí i větve.
Náhle nad Karlem zahřmělo. Zvedl oči k obloze. Ta se mezitím hrozivě zatáhla. První kapky padaly těžce, ale za okamžik už liják bičoval zemi v mocných pruzích. Oheň neměl šanci s proudy vody bojovat. Za minutu bylo po požáru. Ohniště už jen mocně dýmalo, plameny zmizely. Dvě lípy byly sice na jedné straně částečně zdecimované, ale po prořezání je půjde zachránit.
Karel si oddychl a pohlédl k nebi: Dědo, babi, díky…
