Dívala jsem se na jeho ztuhlé tělo a ptala se sama sebe:
„Co mám teď udělat? Co budu dělat v příštích minutách? Jaký bude další krok?“
Tělo za pár minut ztuhne ještě víc, vyloučí poslední zbytky důkazů, že dnes ráno ještě žil a žral. Za pár hodin v tomto vedru začne i zapáchat. Vedro je velké. Sklep nemám.
Nemohu tady jen sedět a říkat si, co mohu nebo ne. Zakopu ho. Vím kde. Vím přesně kde. Ale až zítra. Dnes už se odtud nedostanu.
A pak se mé oči stočily ke kuchyni a ulpěly s nově nabitým pocitem přilepené na dveřích lednice přesně tam, kde visí foto mého mrtvého přítele.
Už vím, co udělám v příštích minutách.
