„Kávu a míchaná vajíčka, prosím. Spěchám, v osm musím na stavbu,“ volá na mě manžel otevřenými dveřmi z ložnice do kuchyně. Vedle jsou slyšet salvy smíchu, to naše dvě batolata dostávají pravidelnou dávku nedělního lechtání. Ve všední dny není na takové hrátky čas, to taťka chodí hned z práce na stavbu vysněného domu a vracívá se v noci. „Ještě ti zatopím v kachláčích,“ utrousí drahá polovička, která právě setřásá děti z rukávů a nohavic pyžama, a vyběhne na chodbu. Prozatím bydlíme v jedné ze tříd staré školy a pohotovostní zásobu dřeva máme uloženou za závěsem před dveřmi do „bytu“.„K čertu! Co mě děsíš?!“zařve do té doby na chodbě poklidně pokuřující soused a rychle brunátní v obličeji.
„Teď jsem tě přece viděl na dvorku odjíždět autem, tak co, hrome, děláš tady o patro výš za závěsem?!“
V to ráno by můj Láďa dozajista pokořil olympijský rekord v běhu. Byl to mžik, co se jeho pruhované pyžamo mihlo po schodech a stanulo na neuzavřeném dvorečku, sousedícím s márnicí a branou ke hřbitovu, potažmo ke kostelu. Dvůr byl plný lidí ve svátečních šatech, mířících do svatostánku, je přece neděle. V zamýšlené cestě jim ale překáželo auto. Horlivci, ve vidině šplhnout si u toho nahoře a udělat dobrý skutek hned sedmý den po ránu, chtěli auto uklidit. Ti, co se vešli ke kapotě, tlačili naši Škodu 100 pod přístřešek, za vydatného povzbuzování dalších, na které místo už nezbylo. Scéna jako z grotesky. Šokovaný nositel řádně sepraného flanelu a majitel auta v jedné osobě obíhá upachtěné klubko lidí a snaží se aspoň krátce zahlédnout toho, kdo to všechno způsobil, kdo kulí oči za čelním sklem z místa řidiče a pláč má na krajíčku. Akce je rychle u konce, všichni jsou tam, kde mají být. Vozidlo v provizorní garáži, spoluobčané na mši.
Jen manžel táhne z auta k smrti vyděšeného klučinu, který snad nemá ani patnáct let. Strach, rozespání a alkohol udělaly jeho projev nesrozumitelným. Celý příběh nám odvyprávěl až po zdolání hrnku kafe a promáčení dvou kapesníků…
Večer přišel na vesnickou zábavu, ta se však rychle zvrhla ve rvačku a následnou honičku. Záchranu před přesilou našel ve tmavém přístřešku. „Mám tátu automechanika a odmala umím otevřít a nastartovat bez klíčů skoro všechno, co má čtyři kola,“ posmrkává do kapesníku. My s mužem zatím děkujeme jeho andělu strážnému, který mu v noci dovolil naši Škodověnku otevřít a odbrzdit, nikoliv s ní ujet, a prozřetelně ho nechal raději usnout. Ráno chlapce probudily hlasy hordy lidí kolem a on nevěděl, že noční martyrium skončilo, že tetiny a strýcové v černém se pouze chtějí dostat do kostela, nikoli si s ním vypořádat účty. Malého delikventa jsme nechali vyspat a odvezli ho rodičům.
Tahle neděle se nepovedla, na stavbě jsme nic neudělali. Zato i po třiceti letech dáváme k dobrému, jak manžel, od přírody stydlín, vyrazil ve svátek do kostela v negližé a bos. Pantofle totiž ztratil hned na druhém schodu, stihl to ještě dříve než Popelka.
