„No to je dost, že jdeš! Čekám tu na tebe celou věčnost.“ Franta postával na konci temného průchodu a byl, jako vždycky, netrpělivý.
„No, no, taková doba to snad nebyla…“ bránila se Vendula.
„Ale jo, přišlo mi to tu bez tebe dlouhý. Ale hlavně, že už jsi tady. Víš, musím ti něco říct. Něco vážnýho, co tě možná překvapí…“ dodal naléhavě.
„Prosím tě, Franto, mám tě přečtenýho jako svý boty. Zase nějaká ženská? Víš, že na tobě všechno hned poznám. Všechny ty tvoje Jany, Ivety, Věry…“ začala vypočítávat.
„Ale ty holky jsi mi přece už odpustila,“ připomněl jí.
„Ano, nakonec odpustila.,“ kývla Vendula. „Vždyť naše děti byly tenkrát malinké… Jenže pak sis začal s Růženou! A tu ti neodpustím nikdy! Když už ses musel s mojí kamarádkou pelešit, musel jsi jí taky udělat to dítě?“ pustila se do něj. „Ale Jonatán je moc príma kluk…“
„Jenže ten čas, co jsi mu věnoval, jsi měl trávit s našima dětma. Prachy, co jsi nastrkal za ty roky Růženě, nám každý měsíc chyběly!“ vyčetla mu. „Měla jsem kvůli tomu dvě práce! Zdraví zničený! Kvůli tobě, že neudržíš ptáka v kalhotách! Proč, já kráva, jsem se nerozvedla?!“
„Vendulko, lásko, neříkej, že ty ses s ním nebavila! Užívali jsme si to, no ne?“
„Ale jo,“ povzdechla si. „Máš recht, ty bejku! Proto mě tak mrzelo, že ti nestačím. Proč jsi musel hledat náhradu?“ „Ale to nebyla žádná náhrada! Ty jsi byla dycky moje jednička! To mi věř!“
„Tak proč všechny ty ostatní ženský?“
„Byl jsem děsnej kanec, nó! Vždyť jsi, kurňa, věděla, koho si bereš.“
„Ty jsi na to snad ještě hrdej? Měla jsem se rozvést hned po Janě!“
„Ale no tak, Vendulo! Ty jsi byla fakt moje jediná, jediná, kterou jsem doopravdy miloval!“
„Kecáš, Franto!“ ozval se náhle známý hlas z druhé strany.„Růženo?! Co ty tu, proboha, děláš?“
„Já asi špatně slyším, Franto!? To mně jsi přece říkal moje jediná! Mě jedinou jsi doopravdy miloval!“
„Růženo, nech nás, my tady řešíme vážnou věc!“ odbyl Franta svou milenku, ale Růžena vypadala, že odejít nehodlá. „Nikam nepůjdu, my tři máme úkol.“
„Jdi už, laskavě, do prdele, Růženo! My tři jsme skončili! Ty jsi nám zničila manželství. Ty a ten tvůj bastard!“ Vendulou otřásal vztek. Kde se tu vůbec vzala, ta běhna?
„Kdybych to neudělala já, byl by to někdo jiný,“ prohlásila s jistotou Růžena. „A neotírej se o Jonatána! Za nic nemůže.“
„To ty! Ty za všechno můžeš! Tak vypadni a neotravuj nám život!“
„Život, říkáš?“ podivila se Růžena a obrátila se k Frantovi. „Franto, ona to ještě neví?“
„Já se ale snažil,“ pronesl Franta unaveně.
Růžena se soucitem pozorovala svou kamarádku. „Ty jsi vážně ještě nic nepochopila, Vendulo? Tak jen se na sebe podívej!“ Vendula chtěla sklonit hlavu a pohlédnout na svoje ruce. Ale neměla žádnou hlavu, žádné ruce.
„Sakra, co se to děje?“
„Pozor na tyhle výrazy! Tady to berou vážně,“ varovala ji Růžena.
„Kdo? A kde to jsem?“ nechápala, co se s ní stalo.
„Uvidíš…“
Vendula se najednou ocitla v podivném biografu. Byla divákem i hercem zároveň. Na plátně uviděla malou holčičku, která radostně pobíhala po domě. Její smích se rozléhal ve všech pokojích jako zvonkohra. Kolem ní svítilo oslňující světlo. Vypadalo to, jako kdyby v jejích ručkách zářila kouzelná lampa.
Když se narodily děti, náhle zářila sama od sebe a opět tak jasně! Pak ale přišla na scénu Jana, Iveta a Věra. Unavená Vendula lampu zhasila.
Po Růženě s ní praštila do smetí: „Vždyť je to taková marnost! Nemám kdy na nějaké lampy! Mám přece své povinnosti, dvě práce, starosti kolem dětí, domu, do toho otravuje věčně nadrženej Franta! Nemám ani chvilku pro sebe!“
Když manželova milenka, její bývalá nejlepší kamarádka Růžena, porodila Frantovi syna, toho pancharta, něco v ní se zatvrdilo. Těžký černý balvan, prorůstal srdcem i duší. Stal se její součástí.
Když předloni Franta zemřel a Růžena odešla měsíc po něm, Vendula si jen pomyslela: „Ta mrcha! Tolik za ním chvátala! Ať je oba vezme čert!“
Byla ze všeho tak znechucená!
Poslední záběr filmu patřil ženě na nemocniční posteli a osobě, která stála vedle ní… V závěrečných titulkách se objevila tři slova: Radost, Odpuštění, Láska.
„Jaká radost, sakra? Tenhle film, byl tragédie! Mělo by tam být: Marnost, hořkost, beznaděj! Ale já jsem dělala, co jsem mohla! A všecko hlavně kvůli dětem! To ty jsi to pokazil, Franto! Ty, Růžena a ten váš spratek!“
„A kdo za tebou chodil ty poslední dny ve špitále, co?“ Franta na ni uhodil. Už se dál nemohl dívat na to, jak se jeho žena užírá a nehodlá s tím přestat ani na věčnosti.
Vendula se zarazila. Její vlastní děti v ty poslední dny usoudily, že matka už nic nevnímá a že je tedy zbytečné chodit do špitálu denně. Jen Frantův Jonatán chodil pravidelně dál. Ten Jonatán, který jí po smrti Franty pomohl zařídit otcův pohřeb. Ten Jonatán, který si vzal na starost stěhování, když její děti neměly čas. Ten Jonatán, který si vždycky našel chvilku a přinesl své nevrlé tetě Vendule nákup.
„Ty to víš?“ zeptala se nejistě.
„Tady se ví všechno…“
„Vendulo, no ták! Přestaň obviňovat druhé a na to kino se podívej ještě jednou! Tentokrát bez těch černých brýlí.“
Ty brýle sejmula a najednou uviděla, že sama zahodila život a radost a stala se z ní zatrpklá ženská. Nedokázala ukončit manželství, které jí nevyhovovalo. Utápěla se v pocitu, že se tím obětuje dětem. Ty ale o takovou oběť vůbec nestály. Ona sama si neuměla najít čas na toho nejdůležitějšího člověka. Na sebe. Teď to viděla jasně. Obejmula svou utrápenou duši. Odpuštění se přes ni převalilo jako mohutná vlna a kámen, který ji dosud tížil, se rozpadl na prach. „Tak, prima, přátelé, to nám spadl kámen ze srdce!“ prohlásila Růžena vesele. „Už jsem myslela, Vendulo, že tě to nikdy nepustí!“
Kdyby měla obličej, Vendula by se na Frantu opět usmívala a on na ni. A oba dva na Růženu. Ta ale nehodlala ztrácet čas.
„My tři máme práci, jak už jsem řekla. Tak honem, honem! Musíme dobře naplánovat, kdo bude kdo v příštím kole. Ty Vendulo, ty bys měla být tentokrát chlap, já budu tvoje manželka a z Franty uděláme milenku. A dáme si repete! Vendula si vyzkouší, co dokáže natropit testosteron, Franta uvidí, jak moc to bolí, když je až ten druhý, a já si projdu peklem žárlivosti a sebeobětování. To bude jízda! Tak co, miláčkové? Těšíte se?“
