Roklí Apatykou je míněn úzký skalnatý kaňon, o kterém se říká, že má zázračnou moc a všechny nemocné uzdraví. Vejdete-li do něj, obklopí vás tajemná skaliska porostlá mechem a kapradím. V rokli se prý daří bylinám, které rostly už v prvohorách. Jsou zde zastoupeny mnohé léčivky, které si před vstupem do rokle můžete prohlédnout na vývěsní tabuli a přečíst si, k jakému účelu slouží.
Při vstupu do rokle pocítíte i v horkém létě chlad, pak příliv pozitivní energie a zvláštní klid. Vše kolem vás - tajemné ticho, vlhkost, zeleň, skály, padlé kmeny a šero - vás nutí k tomu, abyste se posadili na zetlený kmen nebo hlaďoučký kámen, zavřeli oči, nevzpírali se uvolnění a uvědomili si nastalý duševní klid, vyrovnání a jakýsi pokoj. Najednou máte hlavu čistou, nic vás netrápí, nad ničím se nerozčilujete, vaše starosti odplynuly. Celým tělem, mozkem i podvědomím vnímáte jen dary rokle, prodlužujete chvilku usebrání se a najednou jsou všechny vaše chmury a neradosti pryč.
Jednou kráčíme s pejskem Samíkem kolem Pokliček po hnědém, měkkém jehličí až k rokli Apatyka. Cestou pejskovi házíme šišky a klacíky, které znovu a znovu s radostí přináší a se šťastnýma očima a vrtícím ocáskem nás vybízí k nekonečnému opakování.
Samík miluje házení klacíků, velkých polen, míčků, či šišek a vždycky nám je složí k nohám, přinese je vždy - i z plotem obehnaného pozemku souseda, jakož i z vrcholu vzrostlé tuje nebo z rybníku. Jednou se náš pejsek pokoušel vyškrábat i na přistavený žebřík, když jsem polínko omylem hodila do okapu.
Přicházíme k Apatyce. Sbírám tedy oslintaný klacík a házím jej daleko do rokle. Pejsek za klacíkem letí jak vystřelená patrona, ale před vstupem do rokle prudce zabrzdí, až se jehličí kolem jeho krátkých nožek zvíří. Otočí hlavu a s otázkou v očích na mě hledí. Nakonec přibíhá a motá se mi kolem nohou. Takovou reakci vidím za celých šest let jeho psího života poprvé. Seberu krásnou, hladkou šišku a metám ji znovu do rokle. Situace se opakuje. Pejsek se řítí za šiškou, ale jen k začátku rokle. Tam se náhle zapíchne do země - kdyby byl kůň, tak by se postavil na zadní, a dál už neudělá ani krok. Na řadě v házení šišek je manžel. Uvidíme, zda kvůli němu pejsek do rokle vběhne. Manžel je totiž nejen Samíkův milovaný pán, ale také vůdce smečky, jeho láska, jeho idol, jeho bratr, jeho druh ve zbrani, jeho profesor. Samík ho miluje celým svým psím srdíčkem a celý den mu jen odečítá z pohybu těla, hlavy, rtů jeho nevyslovená přání, aby je mohl beze zbytku, střelhbitě, s nadšením a ochotou okamžitě splnit.
Manžel tedy hází šišku. Pes letí, skáče jako srna, ale znovu běží jen na práh rokle, odkud se pomalu a zdá se, že i smutně, vrací k manželovi bez šišky. Věc nevídaná, neslýchaná.
Zkusili jsme tedy vstoupit do rokle všichni a pejska lákali, aby přiběhl za námi. On ale zůstal stát a nešťastně na nás hleděl. Tak jsme výstup roklí Apatyka oželeli a na procházku se vydali jiným směrem. Radostně se vrtící ocásek našeho pejska nám byl ukazatelem, kam se chodit má a kam se chodit nemá. Nicméně věřím, že rokle Apatyka je zázračná, léčivá a uzdravující lidi. Ale pejsci se jí, z neznámých důvodů, vyhýbají.
Také jedna fotografie, pořízená v rokli, má zázračnou atmosféru. Fotila jsem svou milou neteř Emu mezi dvěma skalními stěnami. Na později vyvolané fotce je vidět Emu, ale její silueta je obklopenou zářící aurou zlatých šípů, mířících pravidelně do všech stran. Tak byly dříve malovány Madony s Ježíškem, nebo svatí. Vím, že fotografie je výsledek momentální hry času a světla. Nicméně jsem trošku nakloněna věřit tomu, že rokle Apatyka vyzařuje jakousi zvláštní, tajemnou energii.
