Zadání:Vynechte uvozovací větu a vymyslete, jak hrdina např. nadával. Zůstane jen přímá řeč a nálada.
„A sakra!“ nadával pět minut nad rozlitým červeným vínem.
„Podej mi tu tužku!“ zařvala na něj.
„To, co jsme spolu prožili, bylo moc krásné,“ rozbrečela se.
„Vlastně na vaši nabídku nemůžu přistoupit,“ nemotorně se pokoušel vyhnout souhlasu.
„A sakra!“ nadával pět minut nad rozlitým červeným vínem.
Veronika: Do prdele, kdo tady zas nechal to víno? Kterej blb? No, já vím kterej….To snad není pravda. Když už se musíš v noci nalejvat, tak proč to aspoň nezavřeš a neodneseš do lednice? Ty vole, ta tvoje lenost tě jednou zabije. Co ti kde vypadne z ruky, to tam zůstane. Já už toho mám plný zuby, toho věčnýho bordelu tady. Kdo si jako myslíš, že to bude uklízet? Já tady nejsem žádná služka. Laskavě si to ukliď. V týhle domácnosti se člověk nikdy ničeho nedodělá…Kurva práce.
Petra: „A sakra!.....Kams to čuměl, ty? To si děláš srandu, ne? A zrovna červený! No, to se fakt se může stát jenom mě! To tu halenku můžu rovnou vyhodit. Kam jdeš? To si jako myslíš, že to takhle nechám?! Já tě naučím, chlapečku. Ani se neomluvit…. No vidělas to?
Karel: „Miláčku, ty už jsi doma?“ ozvalo se po chvíli z ložnice.
„Ano a za chvilku budu u tebe!“ jen co uklidím ten bordel, dodal tiše. „Já jsem úplný kretén, když postavím nedopitou otevřenou flašku vína za dveře,“ naštvaně zabručel pro sebe a hledal kolem sebe něco, čím by zastavil zvětšující červenou kaluž na koberci. „Nevíš, kde máme tu příručku s domácími radami?“ zavolal z kuchyně na manželku.
„Stalo se něco?“
„Ne, ne, jenom jsem si chtěl něco zjistit,“ rychle odpověděl a začal hledat v druhé zásuvce. Po chvíli marného hledání se ozvalo z ložnice: „Vezmi na to rozlité víno sůl a studenou vodu. Kbelík a hadr najdeš v koupelně pod umyvadlem.“
„Dík.“
„Podej mi tu tužku!“ zařvala na něj.
Jirka: Pořád tady chodí a ptá se mě na něco. Jestli nechci něco jíst, něco pít, jestli nechci jít ven na procházku. Vždyť já si chci prostě jen sedět a odpočívat. Proč se proboha stará o to, jak já odpočívám, já chci prostě jen sedět a na nic nemyslet. Že prej netrávim ten čas správně, že bych se měl víc hýbat, lépe sedět, pořád mi natřásá polštář a upravuje pohovku. A že prý mám víc cvičit mozek, ať mi nezakrne, ať alespoň luštím křížovky nebo sudoku nebo co to mele. To je pořád neseď tu takhle, dělej tohle, dělej tamto. Ať nezakrneš a já nevim co. Tak mi podej tu tužku!
Veronika: Podej mi tu tužku hergot, seš hluchej, nebo co?
Eliška: „Mám na tebe začít řvát nebo co? Víš, že mi za chvíli jede vlak! No tak! Vyplňuj! Nic. Říkáš si to! Podej mi tu tužku!“
Petra: „Podej mi tu tužku! Já na tebe nechci řvát, ale ty jsi snad hluchej, nebo co?“
Katka N.: „Podej mi tužku! Tužku! Tu tužku! Máš jí u ruky! Mám si jí snad podat sama? No jo, pán kouká na hokej, tak neslyší, když hulákám. Počkej, taky nebudu slyšet, až přijdeš večer a budeš chtít to – tamto.“
Katka B.: „Podej mi tužku! Sakra tak podáš mi tu tužku, nebo si pro ni mám dojít sama?! To není možný! Co si člověk neudělá sám, to nemá! Takže ty mi tu tužku nepodáš!“
Nina: „Podej mi tužku! Ihned! Nezdržuj!“
Martin: Podej mi tu tužku! Nebudu se s tebou rozčilovat. Jsi ve třídě, nesmíš spolužáky bodat tužkou do krku!
„To, co jsme spolu prožili, bylo moc krásné,“ rozbrečela se.
Katka B.: „To, co jsme spolu prožili, bylo moc krásné. Proč, proč jen to muselo skončit? Já … já …, promiň, dochází mi slova. Počkej chvíli, hned jsem zpátky.“
Nina: „To, co jsme spolu prožili, bylo moc krásné, proto je mi strašně líto, že odjíždíš. Brzy se vrať, budu na tebe čekat.“
Jirka: Není mi dnes do řeči, vlastně chci toho říct tolik, fňuk, že ani nevím kde začít. Ale tebe to stejně nezajímá, jsi už jako někdo cizí. Fňuk. Přitom to, co jsme spolu prožili, bylo moc krásné.
Veronika: Já se ještě úplně celá klepu…já jsem nikdy nic takovýho nezažila, to bylo něco tak krásnýho…ty jsi tak něžnej, tak sladkej, já jsem z toho celá naměkko, promiň, nějak mě to vzalo, ….to bylo něco tak úžasnýho…
Petra: „To, co jsme spolu prožili, bylo moc krásné…. Ale chápu, muselo to jednou skončit… Nemáš prosím tě kapesník?“
Martin: Proč to se mnou řešíš po telefonu? Mohli jsme se potkat osobně. Vím, že dnes odpoledne máš volno. Já jsem se tak snažila tě pochopit – tvoje nálady, stresy a deprese… Ta tvoje sebelítost mě fakt vadí, až mě to dojímá a neovládám se. To co, jsme spolu prožili, bylo moc krásné.
Katka N.: „To, co jsme spolu prožili, bylo moc krásné. Kde mám kapesník, sakra. Proč brečím, vždyť si to vůbec nezaslouží. Uklidni se, usměj se, dej mu najevo, že to s tebou nic nedělá. Ach jo, když ty slzy se mi pořád derou do očí. Já ho asi ještě pořád miluju.“
Eliška: „Teda, mě jen tak něco nedojme, to víš…Většinou se těm věcem směju, než brečím. Ale tohle? Jsem vážně, překvapená, že se to stalo!“
„Vlastně na vaši nabídku nemůžu přistoupit,“ nemotorně se pokoušel vyhnout souhlasu.
Jirka: Dobrý den, u telefonu Radek Petržel ze společnosti Prostenal, volám Vám kvůli nabídce, týkající se péče o naše zákazníky. Chtěl bych Vás oslovit s nabídkou velmi výhodného balení léku Prostenal, který je vhodný pro muže vašeho věku. Jedná se o zcela bezkonkurenční nabídku. Děkuji za oslovení, to zní zajímavě, ale nyní nemám čas. Mohu tedy zavolat například zítra, tato nabídka je opravdu výhodná, v obchodě ji nenaleznete. Omlouvám se, vlastně na vaši nabídku nemůžu přistoupit. Jsem žena.
Veronika: Prosím vás, já nevím, jak bych vám to řekl, ….já jsem o tom ještě přemýšlel a nějak se mi zdá, že to možná není úplně ono…asi jsem si to představoval nějak jinak nebo co… já s tím asi spíš možná nebudu souhlasit…
Eliška: „No já bych možná, vlastně…asi využiji, ta nabídka je vlastně fakt dobrá, rozhodně není špatná. Ale já bych přeci jen preferovala tu druhou.“
Katka N.: „Vlastně na vaši nabídku nemůžu přistoupit. Chcete po mě moc práce za málo peněz. Vlastně to není úplně málo peněz, připouštím, že to je asi nadprůměr, ale chcete po mě, abych jezdil služebně do Brna – já, Pražák z Václaváku.“
Petra: „Vlastně na vaši nabídku nemůžu přistoupit. Víte, ehmm, já ani nejsem ten, kdo to může jen tak rozhodnout. Bych se musel zeptat šéfa, ale ten tu pár dní nebude. Vlastně ani nevím, kdy se vrátí…
Martin: Vlastně na Vaši nabídku nemůžu přistoupit. Já, chápu, ehm, že se mi snažíte nějak vyiít vstříc. Ale pro mě to není úplně, nevím, ne… ne…, nejvýhodnější. Vždyť to auto přece není taková šunka … si myslím. Slyšel jsem, že bych mohl dostat tročku víc peněz, aspoň 100 … tisíc.
Katka B.: „Vlastně na vaši nabídku nemůžu přistoupit. I kdybych chtěl, jakože nechtěl, není to slučitelné s našimi interními zásadami, jsou tu různé nejasnosti a nesrovnalosti. No, nezlobte se, není to prostě možné.“
Nina: „Vlastně na vaši nabídku nemůžu přistoupit. Víte… Já si to musím ještě promyslet. Asi jsem ještě nezvážil všechna pro a proti. Asi potřebuji ještě čas.“
Cvičení vymyslel lektor tvůrčího psaní René Nekuda
Zadání:
Vynechte uvozovací větu a vymyslete, jak hrdinka řvala. Zůstane jen přímá řeč a nálada.
„Podej mi tu tužku!“ zařvala na něj.
„A sakra!“ nadával pět minut nad rozlitým červeným vínem.
„To, co jsme spolu prožili, bylo moc krásné,“ rozbrečela se.
„Vlastně na vaši nabídku nemůžu přistoupit,“ nemotorně se pokoušel vyhnout souhlasu.
