Dnes už jméno toho muže v uniformě nikdo nezná a jeho tvář není nikomu blízká. padá na ni prach, protože ležím na komodě, zapomenuté na půdě prodaného domu. Dole v rohu mám vyražený nápis Fotoateliér Langhans. Každý, kdo tehdy před sto lety něco znamenal, se přece fotil v Praze u Langhanse.
Ten hrdý muž v rakouské uniformě tam zašel se svou milou těsně předtím, než odjel na italskou frontu. Mě si zarámovala slečna a mladý důstojník zastrčil její portrét do vojenské knížky v náprsní kapse, aby se mu nepomačkala, až se bude plazit zákopem.
Slečna mě brala každý večer před spaním do rukou a vzpomínala na snoubencův úsměv, vůni tabáku a teplé ruce. Pokaždé se pomodlila za jeho šťastný návrat. Ale po válce její milý stále nešel. Nenašla ani žádného druha z fronty, který by o jeho osudu něco věděl. Přesto věřila a spřádala sny, co bude, až se jednou otevřou dveře a v nich bude stát On…
Nedočkala se. V dubnu 1919 dostala chřipku. Španělskou chřipku. Nedokázala vzdorovat dlouho.
