Ženská má mít sukni - napsala Klára Dvořáková

Pepa, kamarády z trampské osady přezdívaný Kanec, sedí na lavičce u táboráku. Po dlouhé zimě začala nová sezóna, ale on z toho tak nějak nemá radost. Poprvé.

Pozoruje všechny ty tváře kolem – Brouka, Konvičku, Medáka, Martu, Primbu, Léňu i tu novou blondsku, co si přivezl Johny… Všichni jsou to jeho kamarádi z osady, každej rok se tu na jaře sejdou, pokliděj, opravěj, co se za zimu pokazilo, daj si pivko i něco ostřejšího, večer si zazpívají s kytarama u táboráku a pak se odkulí do chatek, kde chrupají až do Konviččina poledního gulášku.

Byla by to idylka, kdyby se tu nevyspal se všema ženskejma. Teda skoro všema, a ne najednou. Pochopitelně. Ale i tak. Co si teď počne, až po něm některá vystartuje? A že se to stane, věděl Pepa stejně jistě jako, že po neděli přijde pondělí. Mít přezdívku Kanec, je závazek.

Až do loňska to Pepovi nečinilo sebemenší problém. Jenže přišel podzim a s ním špatné zprávy, pak operace. Dneska už mu můžou říkat tak maximálně Kaňourek-šourek… ale to nehodlá nikomu vyprávět. Nikomu!
Pepa měl pravdu. Nastal večer, udělali táborák, dal si druhý pivo a ještě nebylo deset, když si mu na klín přišla sednout Květa. Za zpěvu refrénu písně Teskně hučí Niagara…mu se slovy: „komu vášeň v srdci hárá, tomu není pomoci…“ vrazila ruku mezi nohy a stiskla. S nevlídným zavrčením ji doslova shodil z klína: „Dneska nemám náladu.“

Podívala se na něj dostatečně užasle, aby pochopil, že s touhle výmluvou, to celý večer fakt neuhraje. Ženský zatracený! Pepa si dá stetson víc do čela a rozhlíží se. Jindy by v ohrožení byly ony a všechny, ale dneska je to opačně. Útok může přijít jen z jejich strany, což eliminuje ty zadaný. Bez chlapa tu sedí celkem pět bab. Květu má z krku, Jarka ho nesnáší a Konvička se o sex nikdy nezajímala. Alespoň ne s ním. Zbývají tedy Léňa a Krista. Pepa doufá, že Léňa si sama netroufne a Krista je snad zamilovaná do nějakýho studentíka z Prahy. Že by byl v bezpečí? Alespoň pro dnešek?

Brzy se však ukázalo, že ne vše bude, jak si Pepa přeje. Do hodiny spadl opilý Johny pod lavičku, kde bude chrápat do konce táboráku. Potom ho možná někdo z méně opilých kamarádů odtáhne do chajdy... Bohužel pro Kance, se ta Johnyho blondýna začala nudit…

Zatím jeho úvahy přeruší Medák, který si sedne vedle něj a kytaru si opře o koleno.

„Pepo, je s tebou něco?“ Medák přeřvává kamarády hrající na kytary i praskání ohně.

„Ne, proč?“

„Že kašleš na ženský. Jindy bys už tady dávno neseděl, a nebo bys měl aspoň nějakou na klíně a dneska nic… To je nějaký divný. Co ti je?“

„Říkám, že nic. Prostě nemám náladu.“

„Tak to vyprávěj někomu jinýmu. Znám tě dvacet let - už od školy, a chuť jsi měl vždycky. Jsi nemocnej nebo zamilovanej?“ Medák se spiklenecky šklebí a plácá kamaráda po zádech.

Pepa cítí, jak na něj jde od lesa chlad a od ohně horko. Otřese se. Jestli si začnou něco takového myslet, je s ním amen. Reputace v hajzlu a sebevědomí v tý louži před klubovnou, do který každý šlápne. Tak to ne!

„Tak se koukej, jak se to dělá, Medáku! Ale udělej mi tu trochu prostor,“ Pepa sebere Medákovi kytaru a gestem ruky vyhodí kamaráda z místa vedle sebe. Ukazovákem si nadzvedne trochu klobouk, zadívá se Johnově blondýně do očí a hrábne do strun.

Při druhé písničce už blondýna sedí vedle něj, po dalších třech musí Pepa kytaru odložit, aby si na něj mohla sednout. Teď se tu rozvaluje, pije Gin z jeho skleničky a dává mu nahlédnout do svého bohatého výstřihu. Kanec už ví, že se jmenuje Renata, ale všichni ji říkají Reny, s Johnem údajně nechodí, jen se nechtěla o víkendu nudit v Praze. Je mu to jedno. Jen to nedává najevo a drží se svého plánu. Chtěly svého Kance, maj ho mít.

Nechá Reny vypít ještě další doušek Ginu, sevře ji svou velkou pazourou zezadu za krk a prsty bolestivě přitlačí do bílé pokožky. Žena se prohne dozadu jako luk a nabídne Kanci prsa a bříško jako psice svému pánovi, když loudí pohlazení.

Kanec ji druhou rukou chytí pod levým prsem a palcem hrubě přejede po jeho vrcholku. Odtud si jeho ruka najde cestu až k pupíku. Přitáhne si Reny k sobě, přejede jí jazykem po lalůčku a ochraptělým hlasem zašeptá:

„Jsi jako fena, když hárá. Ta dá taky každýmu.“

Ucítí, že sebou Reny cukla a chce se stáhnout, ale on pokračuje v naučeném scénáři. Rukou ležící na pupíku jí zajede mezi nohy. Pohladí vnitřní strany stehen, potom zkušeně najde cestičku do klína a namaluje v jeho středu čáru palcem. Nechá svou ruku dělat, co umí a beze studu okupuje dobité území. Reny opilá Ginem i přímostí Kance, zapomněla na jeho urážlivou větu i na to, že je mezi lidmi, a taje jako zmrzlina na slunci.

Kanec ví, že téhle léty vyzkoušené předehře, žádná neodolá. Jen je věčná škoda, že není jak pokračovat a taky týhletý zatracený kalhotový módy. On miloval sukně. To stačilo od kolene přejet po stehně pod sukní hezky až do pasu… a pak sundat kalhotky. Uměl to hned na několik způsobů – od pomalých rafinovaných hrátek, když byl čas, až po rychlé trhnutí, když zvítězila vášeň. Někdy se ale nezdržoval ani s tím. Prostě odsunul jejich vlhký střed stranou a nedočkavě se nacpal tam, kam chtěl. Ale to už je dávno. Teď už je to jedno. Ulovit může, ale už není, kam by co cpal. Teď už jde jen o to, zachovat si hrdost. Pepa ještě chvíli dráždí Reny a pak ji celkem hrubě odstrčí: „Škoda, že nemáš sukni, ale kalhoty. Mohli jsme si to užít...“

A než se Reny vzpamatuje, Pepa vstane a jde do hloučku kamarádů, natočit si pivo. Reny uteče do chatky. Tohle asi přehnal. Sice se s každou vyspal, ale nikdy se k ženám nechoval hrubě. Navíc neví, na co se vymluví zítra... Na počasí? Bude muset odejít z osady. V tom to je. Jestli si má udržet pověst drsnýho chlapa, tak to udělá.

Pepa se ten večer pořádně opil a jen díky kamarádům neusnul venku. Když se v poledne vzbudil, nalil si kafe a podíval se z okna, nevěřil svým očím. Všechny ženský měly na sobě sukni. Všechny do jedné. Dokonce i Konvička, Květa a Jarka, která ho nesnáší. Musí zmizet. Kanec si sbalí batoh a otevře dveře chatky.

„Kam se valíš, brachu?“ ozve se Primba. „Za chvíli půjdeme na dříví.“

Kanec se zmateně rozhlíží. Kolem se schází celá osada. Všude vidí sukně. Co to má znamenat?

„Tohle nebudeš potřebovat,“ Medák ukazuje na batoh.

„Odjíždím. Nějaký čas se tu neukážu. Mám moc práce…“ vymlouvá se Kanec: „Mějte se tu moc hezky. Ahoj!“

„Nikam nechoď, Kanče. My to víme. Ráno přijel Vraní oko a řekl nám o tom.“

„Co víte?“ Kanec nechápe. Pomyslí na Reny ze včerejška: „Tý Reny, se omlouvám. Moc jsem toho vypil.“

„Už jsme jí to vysvětlili. Nezlobí se,“ Medák vezme Kance kolem ramen. Támhle je. Ukáže dolů k řece, kde sedí Reny v sukni na kameni a myje kotlík. Zamává mu.

„To ona tohle vymyslela. Ráno chtěla odjet, ale pak nám Vraní oko řekl, kde jsi byl na podzim."

„Já tomu nerozumím. Jak by to věděl? Proč mají všechny ženský sukně? Nikdy je nenosily.“

„Jeho ségra dělá v nemocnici, kde jsi ležel. A ty sukně jsou kvůli tobě, Pepo, abys viděl, že pro nás už budeš vždycky Pepa – Kanec. S koulema i bez nich,“ dodá Medlák a vezme Pepovi batoh. „Pojď si dát guláš. Dneska se Konvičce zvlášť povedl.

Klářiny povídky můžete číst na jejím blogu Olívie Úžasná