Do prenatálního života mě stihli zapojit taktak na konci šedesátého devátého. Bylo to na poslední chvíli, jak by se dnes řeklo na „last minute“. Snad oslava Silvestra.
Mí stvořitelé spěchali a ten spěch při výrobě se přenesl i do mých buněk. Netrpělivě jsem na svět vyběhla již v sedmém měsíci.
Nebylo s čím srovnávat, a tak mi přišlo zcela přirozené, že máme bez rozdílu pohlaví všichni stejné dupačky, kamaše i pletené čepice. Rozdíl mezi chlapeckým a dívčím oblečením byl zřejmý. Kluci už tehdy věděli, že modrá je dobrá a holky zdaleka zářily ve svých červených modelech.
My se špatným zrakem jsme byli kouzelní se svými brýlovými obroučkami většími než samotný obličej a skly silnějšími než dno sklenice té nejrůžovější limonády.
Kdo neměl ve výbavě hraček magnetickou tabulku byl mnohem větší outsider než dnešní prvňáček bez mobilu. A pokud jste neměli vrchol všech hlavolamů - Rubikovou kostku, byli jste zcela společensky znemožnění. Místo smailíků v SMS zprávách, čmárali jsme ve vyučování zvrhlé přímo na lavici a vyměňovali si papírky tichou poštou mezi uličkami ve třídě. Kdo koho miluje jsme nezjistili na facebooku, ale bylo to zřejmé ze školní tabule, na které bylo velké srdce a uprostřed jasné iniciály ve tvaru HŠ+MV=VL.
Verzatilkou, která měla sloužit ke psaní, jsme frajersky přetáčeli magnetofonové pásky s oblíbenou hudbou a v mezičase plívali na spolužáky pomerančovou kůru. Holky navíc přetáčely i oči, to když jejich idol s vybraným účesem hodil patkou dozadu a nabídl jim céčka. Dlouze přemýšlet, jak vysvětlit pojem „céčka“ je zbytečné. Tento plastový výlisek nebyl ničím jiným než jednoduše kýčem.
Sportovní či jiné kroužky ve škole byly zdarma a dobrovolně povinné. A tak se stalo, že i já bez naprosté schopnosti zvládnout hudební stupnici jsem několik let zdobila vystoupení školního sborového zpěvu jakožto nejlépe vystupující playbackový umělec a využívala výhod ve formě chlebíčků a bezkonkurenční citrokoly.
Cigarety jsme kradli tatínkům, neboť „moderní bylo kouřit“. Kosmetiku maminkám a po jejich pečlivém nánosu nám ji většinou profesoři smyli ve školním umývadle. První opileckou „opičku“ jsme zažili okolo patnáctého roku věku z vynikajícího vinného moku zvaného „jablečné výtečné“.
Lásky jsme prožívali vášnivě a vůbec jsme si neuvědomovali, jak velký morální prohřešek je pusa na veřejnosti těsně před plánovanou svatbou. Budoucí ženich neměl ani ponětí o tom, že by u své vyvolené mohl přespat a pěkně po každé schůzce odjížděl do svého vlastního pokojíčku, kde mu nad hlavou visel portrét zpěvačky Sandry či Madonny. Než usnul vzpomínal na své děvče a žárlil na plakát dvou krasavců ze skupiny Modern Talking visící nad její posteli.
Svatba nás mladých probíhala v přísné režii těch starých. Počet svatebních hostů, jejich složení i hudební žánr byl pod přísnou taktovkou pánu rodičů. Nevěsta a ženich mohli jediné. Říct si své „ano“.
Někteří z nás začali ještě v té černobílé době pracovat. Žádné poslední prázdniny neexistovaly. Bez vytáček nás hned po zvládnutí školy čekala první práce. Vstávali jsme ve čtyři ráno a nebyl nikdo, kdo by nahlásil naše týrání. O dovolené v letních měsících mohli jsme si nechat zdát, neboť jsme neměli ani zásluhu ve formě odpracovaných let ani jsme doma neměli malé děti. Drbali nás a sekýrovali jako psy a my jim byli jako psi vděční. Štěkat jsme se naučili až mnohem později.
A pak nás probudil cinkot klíčů. Vše je jinak.
Schválně se nedotýkám drátů elektřinou nabitých, které by mohly vyvolávat jiskřivé emoce a politické tření. O tom tento vzpomínkový příběh není.
Byla jsem dítě. Teď jsem žena. Dobře vím, že život je jedna velká změna. S úsměvem vzpomínám na tyto retro chvíle. Nikdy nic není černobílé.
Pár slz občas zaleskne se zpod víček. Svět je barevný jako hromada duhových kuliček.
