„Hmmm,“ zabručí Mirek a hledá v ledničce něco k jídlu.
„Dneska jsou knedlíky s vajíčkem – máš to na plotně,“ ušklíbne se Jolana.
Mirek se došourá ke sporáku, podívá se pod pokličku a sáhne dlaní na pánev. „Je to studený,“ konstatuje odevzdaně.
„Tak si to vohřej! Si přišel pozdě.“
„Jako vždycky – v půl pátý.“
„Ale já měla hlad už ve tři. Dej si to do mikrovlnky – je to minutka.“
Mirek vezme pánev, postaví ji na prkénko na stole a polévkovou lžící začne jíst už téměř vychladlé jídlo.
„Proč si to neohřeješ?“ Jolana si dá ruce v bok a dívá se na manžela s úkosem.
„Takhle se to taky dá,“ Mirkovi se nechce opakovat, že tohle jídlo nemá moc rád ani čerstvé, natož prohnané mikrovlnkou. Celej den hákuje na stavbě, tak by si dal flákotu. Ale nic neřekne. Zase by se s ním hádala a za to mu nestojí ani vepřovej řízek, a že ten má nejradši.
Jolana nad ním stojí a nepřestává mluvit: „…Viděl jsi tu mladou fiflenu, co dělá v sámošce na pokladně? Zase má novou barvu vlasů. Že jí to ta máma trpí. A Hamouzová si zvrtla nohu. Pěkně pajdá. Ty její děcka jí s ničím nepomůžou, tahá za sebou vozejk. No, alespoň se má o co opírat…,“ ze své úvahy o životním údělu paní Hamouzové přejde plynule k zadávání úkolů, „Měl bys naštípat dříví. Za chvíli bude zima, tak ať máme čím topit… Jo, a taky kape kohoutek v koupelně. Už jsem ti to říkala včera, ale nic jsi s tím neudělal…“
Mirek se snaží neposlouchat. Jolanina slova nechává projet ušními kanálky jako rychlík tunelem. Když je pánev vybraná do posledního drobečku, dojde si k ledničce pro lahváče, otevře jej lžící, kterou dojedl knedlíky, a zhluboka si přihne, „Neměli bysme tam dát nějaký upozornění? Bylo by to hned jasný a ty se nebudeš muset nervovat… Jdu teď naštípat dříví, brzo bude zima, tak ať máme čím topit,“ řekne a jde i s pivem pryč z kuchyně.
Jolana jen mávne rukou. Je to marný. Ale maminka jí říkala, ať si Mirka nebere, že je takovej mouchy snězte si mě. To Vašek Poláčků je jiný kafe. Ten se umí pohádat i poprat v hospodě, když na to přijde. Docela tý jeho Maruně závidí – když se s Vaškem pohádají, lítají talíře, příbory a kolikrát i hrnce. Vzduch se pročistí a je zase hezky.
Ani si nechce představovat, jaký pak musejí mít sex. Usmiřovací je prej nejlepší. Ale to Jolana neví jistě. Sama se na něj s tím svým moulou nevzmůže. Mirek se nehádá. Odkejve jí cokoliv, jen aby měl pokoj. I do tý kůlny chodí radši štípat dříví, než aby se s ní dohadoval… Ale co, pořádnou hádku si vynahradí na těch venku. Tuhle jich za den seřvala šest. To bylo super! Škoda, že Mirek není ani na ten sex…
„Hele, hele, už je tu další!“ zaraduje se Jolana a běží k oknu. Vykoukne ven a tam nějaká blondýnka vystupuje z obrovského auta. „Slečno, slečno, tady se nesmí parkovat! Stojíte nám před vjezdem!“
„Já stojím jen před těmi modrými. Tady žádný vjezd není. Jen branka,“ podiví se slečna a zamyšleně našpulí rty.
„Počkejte tam, já vám to ukážu,“ Jolana vrátí záclonu do otevřeného okna a běží, co jen může, k vrátkům.
„Vidíte, tady, tady my vyjíždíme autem a vy nám tu stojíte!“
„Promiňte, nepoznala jsem, že je to vjezd. Viděla jsem jen branku. Já to přeparkuju,“ slečna se kaje ze svého omylu a chce nastoupit zpátky do auta.
„To je tady každou chvíli. Pořád nám tady někdo stojí. A co kdyby sem chtěla přijet sanitka? Jak by asi prošli? Na to nikdo nemyslí!“ Jolana se dostává do ráže.
„Nevypadá to jako vjezd, je to hrozně úzký,“ poukazuje dívka na skutečnost, že její auto by se do údajného vjezdu nevešlo, „Možná by pomohla nějaká cedulka,“ zkusí ještě nesměle.
„Ale to není naše povinnost, mít na vjezdu cokoliv vyvěšenýho. Vaše povinnost ale je, tady neparkovat, slečinko! Jak by to na tom světě vypadalo? Kdybyste byla místní, tak byste věděla, že jste v bývalý památkový zóně a že se tady dělaly úzký vjezdy, ale to vy zjevně nevíte… To jsou ty naplaveniny! A já tady pak musím hlídat naše práva. Myslíte, že mě to baví? Co kdybychom chtěli vyjet s tím vozejkem? Vy jste ho neviděla?!“
„Neee, neviděla,“ přizná slečna a dál už Jolanu neposlouchá, nastoupí do auta a ujíždí pryč.
Jolana trochu zklamaná úprkem poslední oběti, si otře ruce do vytahaného trika a jde si domů udělat zápis do svého přehledu – to už máme dneska třetí.
Ani ne za hodinu se přiřítí černé auto, za kterým vstává prach v ulici. Před jejich domem prudce zabrzdí. Tentokrát se řidič ani neobtěžuje vejít se před jejich branku, ale rovnou zasáhne čumákem vozu i před vrata souseda.
„Tak toho si vychutnám,“ řekne si Jolana. Tentokrát vynechá okno a řítí se rovnou ven.
„Ale tady nemůžete parkovat! Tady je vjezd. Vy to nevidíte?“
„Nevidim,“ utrousí chlápek, když vystoupí a zapálí si cigaretu. Přesune ji do koutku úst a vyndá průkaz.
„Ne, že mi tady odhodíte vajgla… Kdo to má uklízet. Ty lidi jsou hrozně nezodpovědný. Pořád by někde dělali bordel…“
Muž Jolanu neposlouchá, „Jste Jolana Jordánová?“
„…a já abych to pak… Jo, jsem. Co chcete?“ Jolaně se dnes poprvé stalo, že ji někdo přerušil.
„Jsem od policie. Pojedete se mnou k výslechu.“ „A to musim? Já myslím, že nemusím.“
„Teď už musíte, paní Jordánová. Poslali jsme vám několik výzev a vy jste je ignorovala. To nemáme rádi,“ muž vdechne poslední šluk z cigarety, hodí ji na zem a zašlápne.
„Jakejch výzev? Vy jako vyšetřujete to parkování? Nejdete zrovna příkladem…“
Muž vytáhne mobil a začne číst. Jolana ho moc neposlouchá, ale pak jí dojde, že je v průšvihu. Ta kráva Maruna! „…tím jste se dopustila trestního činu pomluvy s následkem ztráty důstojnosti…, za což vám hrozí i trest odnětí svobody.“
„Ale vždyť já nic tak strašnýho neudělala…“
„Vyvěsila jste seznam těch, kteří parkovali před vaším vjezdem vč. jejich SPZ na web vaší obce s tím, že se jedná o text inzerátu?“
„To jsem teda pověsila! Jsou to hajzlové! Tady nemají co parkovat! Nějak jsem to zařídit musela… Ten můj na to kašle, každýmu všechno vodpustí. Jen ať mají z ostudy kabát, když neznají zákony!“
„Tak si zamkněte a jdeme,“ mužova tvář ještě zpřísní.
Jolana se nadechne. Cítí posekanou trávu, smolu z borovic a slyší Mirka štípat dříví. Dostane melancholickou náladu. Možná si v zimě bude topit sám, jestli ona bude bručet…
„Musím to říct manželovi.“
Policista kývne, „Ale jdu s váma a žádný blbosti. Nebudu vás honit po všech čertech…“
„To se nebojte. Utíkat nebudu. Ale chci advokáta. Toho zadarmo, aby mě hájil. Vyvěsit seznam takovejch šmejdů, by měla bejt spíš zásluha!“
„To asi těžko… Navíc jste odtud vyhodila naši kolegyni, což vám taky moc nepomůže.“
„Jakou kolegyni? Tady nikdo od vás nebyl…“
„Tu blondýnku, co jste na ni křičela, že vám zatarasila vjezd. Pořád se vás zastávala, že jste to myslela dobře a hájíte jen zájmy lidí z ulice. Tak to s vámi jela probrat. No a vy jste ji seřvala, že k vám neprojede sanitka. Vůbec vás nezajímalo, jestli nepřijela náhodou k vám a co chce…“
„Ta mladá v tom velkým autě?“
„Jo, právě ta. Je doktorka práv a chtěla vám helpnout…“
Jolaně to nedojde ani teď, „Ale ona nám parkovala před vjezdem… Jako teď vy… A já mám cukrovku. Jezdí za mnou doktor. Někdy, teda občas, už tady byl – jednou…“
„No, nebojte, u nás to máme skoro bezbariérové, lékaře v baráku, tam vám podobné překážky nehrozí,“ muž se uchechtne a zapálí si další cigaretu.
Jolana dojde za Mirkem. Ten přestane štípat dříví až po větě, „…musím na policii.“
„A proč?“
„Kvůli tomu seznamu aut, co nám parkovaly před domem a já je dala do novin.“
„To jako fakt?“
„Jo, prej mě žalujou pro pomluvu. Svět není fér. Já jen chtěla, aby nám nestáli před domem,“ Jolana dá Mirkovi pusu, což ho doslova šokuje, a jde si mlčky pro kabelku.
Mirek za ní nevěřícně zírá. Když Jolana nastoupí do černého vozu a ten odjede, dojde do dílny a namaluje konečně tu ceduli, co ji Jolaně už celá léta vnucoval.
POZOR, VJEZD! NEPARKOVAT
Pak se ještě chvíli zamyslí a úplně dospodu dopíše
DĚKUJEME!
A jde své dílko vyvěsit na jejich úzkou bránu, aby ji už nikdo nemohl přehlédnout, jeho žena se nemusela hádat a jít do vězení za zveřejňování informací, které stejně nikdo nemá zájem číst… Jen je otázka, o co a s kým se bude Jolana hádat příště…
*******
Líbila se Vám povídka? Další najdete na stránkách: Olivie Úžasné.
