Opatrně pozvedl sklenici nad hlavu a ve světle naproti stojícího krbu si zkoumavým pohledem prohlížel její obsah.
Dva kousky ledu, které udržovaly teplotu nápoje na přijatelné úrovni, se tyčily jako dva ledovce uprostřed hnědého oceánu té známé chutě, na kterou se stařec celé dopoledne tak těšil. Jeho pohled se přesunul ze sklenice na obraz visící nad krbem. Zakalené oči pomalu přejížděly po plátně a v šeru, jenž panovalo nad krbovou římsou neomylně rozeznávaly tak dobře známou postavu jezdce na koni.
Muž třímal v levé ruce dlouhou jezdeckou šavli z jejíhož ostří odkapávala krev. Kůň byl vztyčený na zadních a stojíce na kamenné římse působil majestátně a děsivě zároveň. Pod kamennou římsou na níž jezdec pózoval se válela bezvládná těla pobytých vojáků. Bojovníci měli hlavy obtočené turbany z prostředku této masy se tyčilo dlouhé kopí, na jehož konci byla s vyvaleným okem napíchnutá hlava, taktéž obtočená turbanem. Celému výjevu dodával poslední špetku bizarnosti velký černý havran, který nenasytně hodoval na useknuté hlavě a z jehož zobáku viselo druhé oko nebohého Turka.
“Tehdy u Vídně jsme jim dali na frak, jen co je pravda,” povzdechl si muž.
“Tak tedy, na naše velké vítězství !”
“Tedy spíše mé,” uchechtl se hlasitě. S těmito slovy přiložil sklenici k ústům a pomalu se napil. Vychutnával si delikátní chuť nápoje a nechával ji jemně hrát si na jazyku. Poté co se mu dubový nádech rozprostřel po celých ústech hlasitě polknul a s blaženým výrazem ve tváři si lehnul hlouběji do křesla.
“Ach ano, Vídeň, tehdy jsem měl náročný týden, ale byla zábava sledovat všechno to utrpení a odškrtávat si jména. Bohužel ty arabské se mi pořád pletou, Abdul, Abbas, Abdal, kdo se v tom má vyznat když se k tomu všemu snaží dívat na to nádherné představení které se kolem odehrává.”
Stařec se velmi pomalu otočil směrem, odkud se hlas ozýval, poněvadž si nepamatoval, že by lenoška v rohu místnosti kdy promluvila.
“Netvařte se tak vyděšeně generále, jsem zde jen na skok. Omluvte že jsem sem bez ohlášení vpadl, ale jsem si jist, že touto chvíli jste si již uvědomil, kdo jsem.”
Sklenice se hlasitě roztříštila o podlahu a drahocenná tekutina začala vyplňovat spáry dlaždic. Stařec se snažil rychle postavit, avšak kolena se mu podlomila a stařec se svalil na zem, rychle se však otočil směrem k ztemnělému rohu místnosti a začal couvat ke světlu krbu, dokud neucítil palčivý žár na svých zádech a nebyl nucen se zastavit. S děsem v očích slyšel, jak se k němu blíží pomalé, táhlé kroky. Světlo z krbu najednou začalo pohasínat, a místnost se začala hroužit do tmy. Půlkruh který oheň osvětloval se nyní zkrátil na pouhý dosah starcovi ruky. Kroky se zastavily a stařec uviděl pár černých, těžkých bot, které se zastavily na okraji světla, které vyhasínající krb vrhal. Stařec začal potichu vzlykat a do vodnatých očí se mu vedraly slzy.
“Ale no tak, pane generále, snad byste nám tu neplakal. Všichni jednou musíme jít, tak to prostě na světě chodí. Nějaká poslední přání ? Nabídl bych vám skleničku, ale už jste tu udělal nepořádku více než dost.”
Stařec nebyl schopen vypustit hlásku, rezignovaně spustil ruce podél těla a potichu natahoval. “Čekal jsem toho od vás víc pane genreále, mnohem, mnohem víc,” pronesl hlas jakoby zklamaně. Stařec se naposledy podíval před sebe a spatřil odraz vyhasínajícího plamene tančícího na dlouhém ostří kosy, jenž nezadržitelně svištělo vzduchem.
