A teď po letech, dospělá, stojím na nádraží a čekám na vlak do Hradce Králové. Dlaně se mi potí hrůznou vzpomínkou tak, že slabá jízdenka je už celá zmuchlaná a zvlhlá. Ptám se už třetího člověka, jestli ten vlak, co sem přijede, opravdu pojede do Hradce? Nevěřím…
Zlatej autobus, tam mě vyženou ven hned, když jede jinam, ale vlak? Za zády slyším rachot, jak se už nestvůra žene na peron, skřípe brzdami a staví se jako kůň na zadní hned vedle mě. S hrůzou otáčím tělo i oči k tomu plechovému obru, který se mě chystá sežrat! Přímo přede mnou na tmavomodré stěně monstra visí v kovovém rámečku bílá cedule s černým nápisem: Hradec Králové. Asi půl metru od ní vpravo se samy od sebe otevírají automatické dveře a objevují se schůdky. Nádech a skoro se pomodlím, když opatrně nastupuji do útrob draka, očekávaje známý smrad a následnou smrt udušením. Vlevo na plošince nad schody se přede mnou samy otevírají další dveře a já skoro v mdlobách vstupuji… do voňavého obrovského kupé připomínajícího luxusní autobus, s čistými látkovými sedačkami po jednom sedadle, někde jsou čtyři – vždy dvě a dvě proti sobě a mezi nimi stoleček, některé jsou jen dvě vedle sebe ve směru jízdy.
Překvapená usedám do jedné prázdné řady, nelepím se, dýchám, neumírám… A pak uvidím ten zázrak: na čelní stěně nade dveřmi z vagonu, tak vysoko a přitom přímo proti mým očím, svítí display, který hlásí, že cílová stanice je opravdu… Hradec Králové.
S nevěřícím úžasem opírám hlavu do sedadla a zhluboka vydechnu… Uvolňuji tlak v ramenou a očekávám cuknutí rozjezdu vlaku směr Hradec Králové.
