 |
| Katka Buriánková, Fakulta designu a umění v Plzni |
Horké léto je většinou předzvěstí tuhé a dlouhé zimy. Moc dobře to věděla, stejně jako to vědí všechny veverky z její rodiny. A všechny veverky, které mají aspoň trochu rozumu, v létě pilně shromažďují zásoby na zimu. Tak do práce!
Byla si dobře vědoma toho, že je od narození smolařka. Jakmile se jí mohlo něco nepovést, nepovedlo se to.
Přichystat zásobu na zimu pro ni byla trojnásobná námaha než pro ostatní veverky. Tu jí do spíže naprší, tu uvízne v kamenné moréně a musí čekat na vysvobození. Pak si splete doupě a nanosí jadérka k nějaké cizí veverce. Ach jo, veverčí život.
V poledním horku se plížila po kraji lesa a mlsně se koukala na velký ořešák v zahradě místní školky. Přiblížila se k němu, hup a skok a už byla ve větvích. Popadla krásně zralý ořech a upalovala zpátky do lesa. Asi nedávala pozor nebo co, protože stín dravce nad sebou zpozorovala pozdě. Pustila ořech a veverčím tryskem upalovala k lesu a najednou „prásk!“ poslední skok přes rigol, stín dravce zmizel, dopadla v kotoulu pod stromy, srst plnou jehličí. Těžké boty myslivce dusají travou, Karla si vyprášila kožich.
Typická já, smůlu mám teď doslova nalepenou v kožichu a ořech nikde.
