Hlava tupě bolela. Její mysl byla zmatená. Chodila bytem sem a tam, od ničeho k ničemu. Malé dcerky, která úpěnlivě plakala, si sotva všimla.
„Co se to včera stalo?“ snaživě si vzpomínala.
Až pohled do zrcadla na její nafialovělou tvář jí připomněl včerejší noc. V hlavě jí bleskla nejistá vzpomínka na křik a bolest… a na jeho běsnící tvář, které se tolik bála a kterou tolik milovala.
Když v tom někdo zazvonil.
„Zlato, jsem doma, otevři!“
S rozbušeným srdcem, nadšením i děsem, běžela ke dveřím. Tak jako každý den.
