Jel jsem svým autem. Přede mnou táta řídil svou starou dobrou Škodu Octavia směrem do autobazaru, kde ji měl podle dohody prodat. Před tím ještě nechal auto zkontrolovat v servisu. Moje role zněla jasně – doprovodit tátu a pak ho odvézt domů.
Na prvním kopci jsem uslyšel zvláštní zvuk a pak i uviděl jeho příčinu. Z tátovy škodovky se něco v podvozku uvolnilo a vydávalo zvuk podobný hodně alternativním hudebním skupinám (typu „Einstürzende Neubauten“ – „hroutící se novostavby“). To, co se v tomto případě hroutilo, byl plastový kryt na podvozku.
Po krátké signalizaci na tátu jsme oba zastavili. Než jsem vypnul motor a vystoupil z auta, táta jako bývalý automechanik, majitel autoservisu a vedoucí STK už skoro ležel pod autem, aby zjistil, co se děje. Donesl jsem mu aspoň deku, kterou vozím v kufru, ať ve svém důchodovém věku neleží na studené a špinavé zemi. Zjistili jsme, že na místě to nespravíme. Navrhl jsem, ať zajedeme do autodílny, kde by to rodinný známý Patrik opravil. Táta nesouhlasil, majitel autobazaru je jeho kamarád a určitě to tam někde spravíme – dotáhneme nějaký ten šroub a bude to v pohodě.
V bazaru jsme nic neopravili. Nešlo to, nebylo tam vhodné vybavení. Tak jsme jeli do auto-opravny. Táta s majitelem autobazaru v Octavii s originálním zvukovým doprovodem plastového krytu, který drhnul o asfalt, kostky a koleje. Já za nimi jako doprovod, jehož úkol zněl pořád stejně – doprovodit tátu a odvézt ho domů. Byla neděle dopoledne, slunce svítilo, lidé se za námi otáčeli a signalizovali, že s autem není něco v pořádku.
Dopadlo to dobře. Opravář Patrik utáhl ty správné šrouby a kryt už držel pevně.
Táta za svou Škodu Octavia dostal slíbené peníze v hotovosti. Majitel autobazaru v ní odjel. A já jsem odvezl tátu domů.
Napadlo mě, že cesta do autobazaru a zpět byla nakonec celkem vydařená.
Táta se ve svém věku už nezmění (i když by si to máma přála), je stejný, jak ho znám od dětství. A já nechci, aby se nějak změnil.
