„Ready and…“ Skupina jezdců zasekla cyklistické tretry do pedálů. Soustředění schovaná pod přilbami a značkovými brýlemi prosakovala prostorem startu, ruce mačkaly řídítka kol, nohy zaklesnuté tak, aby mohly hned zabrat.
Ozval se výstřel. START!
Skupina sta borců se vydala pokořit etapu okořeněnou závěrečným jedenáctikilometrový výšlapem na vrchol hory Doss Alto. Cílový bod.
Kdo bude první, vyhraje. Pohár, uznání i malou finanční odměnu, hodnou amatérského cyklistického závodu.
Honza letos trénoval. Trápil se v Krkonoších i Jeseníkách, aby napravil loňský výbuch, kdy vzdal. Ale vloni není teď. Teď se dřina vyplácí. Dvacet kilometrů před cílem se chytá cyklisty před sebou a ujíždějí zbytku pole. Čech v dresu profesionální italské cyklistické stáje Lampre versus týpek v dresu rakouském. Jedou spolu, spolupracují. Zatím! Poslední výšlap začíná. Jde do tuhého. Serpentinu za serpentinou se blíží k vrcholu, krásu okolí nevnímají.
Jeden, dva, tři. Čtyři kilometry se střídají a pomáhají si. Skupina vzadu je přesto stahuje. Musejí se vydat ze všech sil. Pět, šest kilometrů! Rakušák by nejradši ujel, ale Honza se ho drží. Drží a chystá rozhodující útok. „Musím být na Doss Alto první!“ povbuzuje se.
„Was?“ ohlídne se Rakušák.
Honza jen zavrtí hlavou.
Další kapka potu spadne z kořene nosu na řídítka. Má žízeň, ale kopec se zvedne na 18%. Není možné se ani napít. Jen šlapat. Sedm, osm, devět. Rakušák to zkouší, nastupuje. Dva kilometry do cíle. Poodjíždí. Deset metrů, patnáct, dvacet!
Ne! Ne letos, když je to sto let, proběhne Honzovi hlavou!
„Makej! Vzchop se! Pojď!“
Sahá kamsi pro zbytky sil a opět se věší za Rakušáka do háku. Ten se ohlíží. Vztekle sykne, když uvidí, že soupeře neurval. Zklamaně zasedne zpět do sedla. Toho Honza využívá a útočí. Zabírá vší silou.
Deset!
Kilometr do cíle. Šlape a myslí na to, co se tu odehrálo v minulosti. Na pradědu, který tu na den přesně před sto lety – 21. září 1918 – bránil na italské straně kótu Doss Alto a na to, co mu se slzami v očích vyprávěl. Pamatoval si to přesně, protože byl tehdy ještě kluk. Kluk, co miloval příběhy. Bojovali statečně. Zabarikádováni v chodbě, bez možnosti útěku, když už byly zákopy plné Rakušáků. Padlo jich tehdy celkem jedenáct. Jedenáct kamarádů, sedm v bitvě a pět do zajetí.
„Zdá se vám, že je v té předchozí větě chyba? Neštymuje vám to v počtech? Ano, máte pravdu, ale chyba to je i není. Do zajetí jich opravdu padlo pět. Čtyři kamarády popravili hned druhý den jako desertéry a pátého, Honzova pradědečka, propustili kvůli mladistvému věku.“
Honza se vrací v myšlenkách zpátky do reality. Zvedá hlavu a hned nato i ruce. Poslední šlápnutí. Projíždí cílem. Lidé tleskají. Vyhrává. Jedenáct pokořených kilometrů, jako připomínka jedenácti vyhaslých životů. Usmívá se a brečí zároveň. Tenhle závod vyhrál i pro něj. Pro pradědečka.
Dojíždí Rakušák a vzápětí i ostatní. Zastavují sebe i všechny ty možné měřáky časů a tepů. Vydýchávají se a začínají si vyměňovat postřehy ze závodu. Vždyť to byl jen závod.
Opravdu?
Bitva
„Ready and…´´
Skupina jezdců zasekla cyklistické tretry do pedálů. Soustředění schovaná pod přilbami a značkovými brýlemi, prosakovala prostorem startu, ruce mačkaly řídítka kol, nohy zaklesnuté, tak aby mohly hned zabrat.
Ozval se výstřel. START !
Skupina sta borců se vydala pokořit etapu okořeněnou závěrečným 11ti kilometrový výšlapem na vrchol hory Doss Alto. Cílový bod. Kdo bude první, vyhraje. Pohár, uznání i malou finanční odměnu, hodnou amatérského cyklistického závodu.
Honza letos trénoval. Trápil se v Krkonoších i Jeseníkách, aby napravil loňský výbuch, kdy vzdal.
Ale vloni není teď. Teď se dřina vyplácí. Dvacet kilometrů před cílem se chytá cyklisty před sebou a ujíždějí zbytku pole. Čech, v dresu profesionální italské cyklistické stáje Lampre, versus týpek v dresu rakouském. Jedou spolu, spolupracují. Zatím! Poslední výšlap začíná. Jde do tuhého. Serpentinu za serpentinou se blíží k vrcholu, krásu okolí nevnímají. Jeden, dva, tři. Čtyři kilometry se střídají a pomáhají si. Skupina vzadu je přesto stahuje. Musí se vydat ze všech sil. Pět, šest! Rakušák by nejradši ujel, ale Honza se ho drží. Drží a chystá rozhodující útok. „Musím být na Doss Alto první !“ povbuzuje se.
„Was?“ ohlídne se rakušák. Honza jen zavrtí hlavou. Další kapka potu spadne z kořene nosu na řídítka. Má žízeň, ale kopec se zvedne na 18%. Není možné se ani napít. Jen šlapat. Sedm, osm, devět. Rakušák to zkouší, nastupuje. Dva kilometry do cíle. Poodjíždí. Deset metrů, patnáct, dvacet !
Ne ! Ne letos, když je to sto let, proběhne Honzovi hlavou ! „Makej ! Vzchop se ! Pojď!“
Sahá kamsi pro zbytky sil a opět se věší za rakušáka do háku. Ten se ohlíží. Vztekle sykne, když uvidí, že soupeře neurval. Zklamaně zasedne zpátky do sedla. Toho Honza využívá a útočí. Zabírá vší silou.
Deset ! Kilometr do cíle. Šlape a myslí na to, co se tu odehrálo v minulosti. Na pradědu, který tu na den přesně před sto lety, 21 září 1918, bránil kótu Doss Alto a na to, co mu se slzami v očích, vyprávěl. Pamatoval si to přesně, protože byl tehdy ještě kluk. Kluk co miloval příběhy. Bojovali statečně. Zabarikádováni v chodbě, bez možnosti útěku, když už byly zákopy plné Rakušáků. Padlo jich tehdy celkem jedenáct. Jedenáct kamarádů, sedm v bitvě a pět, co padlo do zajetí.
„Zdá se vám, že je v té předchozí větě chyba ? Neštymuje vám to v počtech? Ano, máte pravdu, ale chyba to je i není. Do zajetí jich opravdu padlo pět. Čtyři kamarády popravili hned druhý den a pátého, Honzova pradědečka, propustili kvůli mladistvému věku.“
Honza se vrací v myšlenkách zpátky do reality. Zvedá hlavu a hned nato i ruce. Poslední šlápnutí. Projíždí cílem. Lidé tleskají. Vyhrává. Jedenáct pokořených kilometrů, jako připomínka jedenácti vyhaslých životů. Usmívá se a brečí zároveň. Tenhle závod vyhrál i pro něj. Pro pradědečka. Dojíždí Rakušák a vzápětí i ostatní. Zastavují sebe i všechny ty možné měřáky časů a tepů. Vydýchávají se a začínají si vyměňovat postřehy ze závodu. Vždyť to byl pro všechny jen závod. Jeden z mnoha. Opravdu?
