Petr bere rozechvěle za kliku dveří, které kdysi otevíral a zavíral s naprostým klidem snad každý den. Podvědomě cítí vůni čerstvě setřené tabule, mísící se s křídou, a po zádech mu přejede mráz. „Grrr“, zaskřípou staré dveře na protest, ale nakonec povolí pod tíhou jeho ruky. „Proboha, jak to, že je to tu tak malé?“ projede mu hlavou při pohledu na řady lavic a židlí, které jsou „naňahňané“ neuspořádaně jedna na druhou. Váhavě vkročí do třídy a nad hlavou uslyší známý zvuk starých praskajících zářivek. Jejich světlo je studené a znásobuje neútulnost celého prostoru. Špinavým oknem pohlédne ven na ulici a …
