Jdu si svou cestičkou mezi stromy.Míjím ruch velkoměsta, příměstské domy.
Tiše vcházím do ticha slepé ulice.
Bez bílé hůlky, bez asistenčního psa.
Divná pozice.
Jsem v rozpacích.
Před sebou slyším smích.
Za sebou mráz.
V sobě, v tobě, v nás.
Jsem na vážkách.
Srdce v otáčkách.
Tep rychlejší než v knihách o zdravovědě.
Vsedě-vleže.
Hladím Tvou tvář a utápím se v očích.
Nechápu. Vždyť vždy zle bylo mi na kolotočích.
Najednou – změna.
Přede mnou nepopsaná stěna.
Ani graffiti nenašli odvahu.
Vykreslit naší povahu.
Naší bolest, touhu, naději.
Snad…. Později.
Slyším zvuk kamery, jak odvíjí se film.
Ptám se: „Co s tím?“
Není snad mou vinou,
že vše nechávám jen tak plynout.
Plynout po proudu řeky života.
V davu lidí samota.
„Ale možná“… tiše si šeptá ta zvláštní dáma
„nemusím být sama?“
„Ale možná“ …
tiše si šeptá ten zvláštní gentleman
„nemusím býti sám?“
Schválně nechávám otevřené desky.
Osude kouzelně těžký, třeba dokážeš být i hezký.
