Třída byla ošuntělá, a nevymalovaná, přestože škola již dlouho prohlašovala na každých třídních schůzkách, že třídy budou vymalovány. Na stěnách se klikatily dlouhé a někdy hákovité praskliny. Podlaha se mi také nelíbila, zdála se mi špinavá a zašlá, jako kdyby se nevytírala děsně dlouho.
Černé, dlouhé, skoro až umělecké čmouhy z podlahy, spolu s jejím béžovým kostkovaným vzorem, vytvářely podivné ornamenty, za které by se nemusel stydět žádný umělec.
Židle, staré, dřevěné, co si pamatuju ještě já, vrzaly, nebyly zastrčené, a když jsem si na jednu sedla, byla nepohodlná a nestabilní. „A na tom sedí můj kluk“?
Zhrozila jsem se. Alespoň že ta tabule byla umytá. Když mi učitelka ukázala místo syna, s uspokojením jsem i řekla, že když už je na něj vysazená, nemůže mu nic vyčítat alespoň v rámci čistoty a pořádku jeho lavice, úplně se blyštila, a na rozdíl od ostatních lavic nebyla počmáraná ani ulepená od pití, jídla, lepidla a co já vím čeho všeho možného. S pýchou jsem pomyslela na to, jak jsem syna hezky vychovala a vedla k čistotnosti. Se zadostiučiněním jsem se podívala na učitelku, která jako by se v té gigantické třídě scvrkla, jako kdyby vrostla do země o pár centimetrů.
Vidíš, můj syn není tak marný, jak si ty myslíš, snažím se jí vítězoslavným pohledem říct. Zatímco mi učitelka vypráví o synově prospěchu, a mé tiché sdělení ignoruje, znova se rozhlížím. Na nástěnce v tom nejzazším rohu-nechápu, jak jí tam ta učitelka vůbec mohla dát – jsou obrázky dětí, včetně obrázku mého potomka. I ten ztrhala, protože se jí nezdá být dle zadání. Jeho dílko se mi zdá tmavé, ale plné různých vzorů.
Ta úča v tom vidí jen čmáranici a myslí si, že můj syn není dostatečně kreativní a evidentně depresivní. Ví vůbec, co je to dětská kreativita? Jeho kresbu kritizuje ta, co jménem školy slibuje vymalování třídy už takovou dobu. I díky tomu je třída ošuntělejší a skleslejší, šedá. Kouknu znova kolem. Zeleň žádná.
Okna jsou nemytá, „bože, je to ještě zašlejší“, zhrozila jsem se. Ani výhled z okna na tu kamennou šeď není úplně povzbuzující. Ani se nemůžu divit že synovi to i přes veškerou snahu nejde a propadá, když sedí na tomto pomalu bohem zapomenutém místě, kterému vévodí učitelka s pichlavýma očima bez motivace, která vidí na dětech jen to špatné.
