Když policista 1 (říkejme mu tak pro zachování všech regulí GDPR) nastupoval to chladné ráno do služby. Neměl ani tušení, že již brzy bude držet prst na tepu nejen svého okresku, ale celé metropole. No, nepředbíhejme.
Strážník 1 začal svou obchůzku rutinérsky u malého stánku hned vedle služebny. Bez kávy od drobného Itala nemůže začít žádný úspěšný den. Ještě pár otřepaných frází na závěr a jde se směrem obvyklá trasa.
Nejdříve kolem bytovek. Podívat se, jestli nejsou nějaké děti za školou nebo auta na nesprávném parkovacím místě. Poté kolem nemocnice. Pokusit se zaflirtovat s nějakou milou sestřičkou. A pak už směr centrum. Tam nikdy člověk neví, co ho potká. Nejlepší je samozřejmě, když ho nepotká nic. Ale za ta léta služby si Jednička nedělal moc iluzí.
Průchod kolem bytovek a nemocnice se nesl ve stylu města duchů. Přece jenom byl všední den dopoledne. Jedničku to trochu zamrzelo. Přísahal by, že ta silnější modrooká sestřička na něj posledně zamrkala. Aby ne. Kdyby jen věděla, kolik námahy ho stálo, zatáhnout na tak dlouhou dobu břicho. Snad příště.
Centrum. Všechny ty obchody, lesk, peníze. Všechno to přitahuje nejen turisty, ale také podivná individua. Nemusí jít zrovna o zločince. Možná i dokonce větší část všech těch, kteří se dostávají do jeho hledáčku, tvoří lidé semletí osudem. Lidé, kteří udělali jednu velkou chybu a už se nedokázali postavit zpátky na nohy. Těch bylo Jedničce vždy opravdu líto. Dříve se jim snažil všelijak pomoci, ale nyní už ví, že je to marné, a tak se jen snaží, zbytečně jim neztěžovat život.
Náměstí Jaromíra Jágra je opravdu překrásné. Jednička ho má také nejraději. Jako by jeho majestátnost vzbuzovala respekt u všech lidi do takové míry, že se zde prakticky nedějí incidenty a tak je oázou klidu pro každého strážníka. Proto se tu na chvíli zastavil, aby nabalzamoval svou duši. Už skoro zavíral oči, jak se mu po těle rozléval klid, když v tom uslyšel výkřiky. Zvláštní výkřiky. Výkřiky přecházející do smíchu následované povykováním mnoha lidí.
Zmateně se vydal směrem ke zdroji hluku. Něco se děje ve fontáně Petra Čecha. Pomyslel si po rychlé analýze směru a vzdálenosti jakým běžel.
Nemýlil se. Když přiběhl blíže. Uviděl, jak se ve fontáně cachtá muž, tak jak ho pán bůh stvořil. Kolem stály skupinky turistů a především ženy se smáli a pokřikovali. Škoda že neumím francouzsky nebo japonsky. Aspoň bych se dozvěděl co si o jeho nádobíčku myslí ženy z celého světa, pomyslel si Jednička. Vždycky ho napadaly naprosto nerelevantní věci v těch nejnevhodnějších situacích.
„Pane. Opusťte prostor kašny. Opakuji. Opusťte prostor kašny.“ Ještě několikrát se Jednička pokusil, muže dostat z vody pomocí výzev, ale nudista na něj vůbec nereagoval. Dál se křečovitě vrhal do mělké vody a něco mumlal. Přes hukot dopadající vody však nebylo slyšet co.
No nic. Musím pro něj. Řekl si v duchu Jednička. Překročil římsu kašny a ocitl se zhruba po kolena v ledové vodě. V tu chvíli se kolem něj rozzářily tisíce mincí odrážející paprsky letního slunce. Vzpomněl si na dětství, kdy četl komiks o Kačeru Donaldovi. Ve kterém Strýček Skrblík běhal po horách mincí v jeho obřím sejfu. Teď by si v nich mohl zaplavat, jako to dělal on. Velmi hlasitý výkřik turistky probral Jedničku z dalšího nesmyslného toku myšlenek. Udělal několik dlouhých kroků a už stál u zmáčeného podivína. Na první pohled nevypadal nijak zvláštně. Mít na sobě oblečení. Jednalo by se o průměrného týpka, kterých denně potkáváte zástupy. Jen voda byla asi dnes opravdu studená.
Nyní bylo slyšet, co celou dobu pronáší: „Klekli na mě. Zničili mě. Klekli na mě. Pak řekli jen. Sorry jako.“ A takhle pořád dokola.
Trochu zmatený strážník se ho opět pokusil slovně vyzvat ke spolupráci, ale muž vůbec nereagoval. Mělo tedy dojít na donucovací prostředky.
Jednička chytil muže kolem krku. Nijak zvlášť pevně. Chlapík nevypadal nebezpečně a tak ho chtěl co nejopatrněji odtáhnout na souš. To se ukázalo jako chyba. Muž sebou prudce trhnul, až oba ztratili rovnováhu. Studená voda je přivítala s otevřenou náručí.
Jedničku obstoupilo ticho a klid. Měl pocit jako by spadl do tropické laguny, kde čas přestal proudit. Na dně té laguny uviděl cosi blýskavého. Něco, co ho velmi přitahovalo, a tak začal plavat a plavat. Níž a níž. Ani v nejmenším mu nepřipadalo zvláštní, že v mělké fontáně plave do velké hloubky, že se nepotřebuje nadechnout. Jediné, co bylo teď důležité, byla ta věc.
Ještě tempo. Natáhnout ruku. Ve chvíli kdy se Jednička dotkl toho blyštivého předmětu. Jako by dostal ránu mezi oči. Chvíli neviděl, hlava se mu motala a kolem byl hrozný hluk. Když vše odeznělo, Jednička zjistil, že sedí zmáčený ve fontáně. Po nahém muži ani památka, kolem byly jen skupinky rozesmátých turistů, kteří si ho fotili do svých mobilních telefonů. O hrdinu sociálních sítí pro tento den bylo postaráno.
Ještě chvíli mu trvalo, než si uvědomil, kde je a co se stalo. Pak se zvedl z vody a vylezl z kašny. Byl celý zmáčený a šokovaný z toho až mystického zážitku. Ještě víc ho udivilo, když zjistil, že v pravé ruce křečovitě svírá zlatavou minci. Chtěl si jí prohlédnout, ale ruka jako by nebyla jeho. Pořád pevně držela a ne a ne povolit. Ke spolupráci ji donutil až za pěkných pár desítek minut. Nyní si jí chtěl pečlivě prohlídnout, ale příjezd jeho kolegů mu nedal prostor. Zastrčil jí tedy do kapsy a vydal se vstříc povinnostem.
Zbytek dne se nesl v duchu papírování a analýzy „kašnového incidentu“.
Jen co jednička přišel domu. Okamžitě sedl k počítači. Nastartoval Google a snažil se zjistit, co si to vlastně přinesl domu za blyštivou věc. Stránka za stránkou, odkaz za odkazem, obrázek za obrázkem. Hodiny ubíhaly a nikde ani náznak něčeho co by se jen vzdáleně podobalo jeho nálezu. Jednička už začínal, být hodně unavený a zvažoval, že hledání pro dnešek vzdá, když v tom uslyšel hlas. Hlas, který vycházel přímo z mince. Jednička, tomu nemohl uvěřit. Několikrát si promnul obličej, došel si dát do lednice panáka, ale hlas byl pořád zřetelně slyšet. A dokola opakoval. „Hod mě zpět do kašny a splním ti jedno přání“. „Hod mě zpět do kašny a splním ti jedno přání“.
Jednička, se probudil s hlavou na klávesnici. Mince ležela vedle ní a nevydala ani hlásku. „Jasně, zdálo se mi to“. Pomyslel si strážník. Hodil minci do šuplíku a šel si koupit snídani.
Uplynul měsíc a Jednička byl na pokraji sil. Každou noc ho pronásledoval ten stejný hlas a každé ráno se probudil zmatený a vyčerpaný. V práci si už dávno vzal volno. Ve stavu v jakém se probouzel, opravdu nemohl plnit své povinnosti. Celé dny trávil jen hledáním nějaké zmínky o té zpropadené minci. Pozval si domů i několik odborníků, ale nikde žádná odpověď. Nervy měl našponované k prasknutí.
Po další šílené noci se konečně rozhodl. Hodí tedy minci zpět do kašny. Třeba se konečně zbavím toho hlasu. Vyrazil městem a přemýšlel. „Co když mi opravdu splní jedno přání? Co si budu přát? I když je to nesmysl, tak co kdyby náhodou?“
Jak tak procházel městem, kde obvykle hlídkuje. Vybavili se mu opět všechny ty existence a problémy, které ve službě běžně řeší. „To je dobrý nápad. Budu chtít aby všechno pominulo. Přestaly se prodávat drogy, zmizeli bezdomovci, prostě všechno.“
Jak si usmyslel tak udělal. Hodil minci do kašny, vyřkl přání a vrátil se domů. Té noci spal jako nikdy. Vlastně spal několik dní a nocí.
Probudil se trochu rozlámaný, ale jinak odpočinutý jako nikdy. Hlas byl ten tam a on přemýšlel, jestli to celé nakonec nebyl jen dlouhý sen. Nicméně si udělal snídani a zapnul zprávy. To co uviděl v televizi ho šokovalo. Prakticky na všech programech běžely zprávy a reportáže o tom, jak lidé z ničeho nic přestaly brát drogy. Jak zmizeli všichni bezdomovci. Policisté v krátkých prostřizích mluvili o tom jak již několik dní, nemuseli řešit ani špatně zaparkované auto. Jako by si všichni lidé na světě v jeden okamžik řekli dost. „Ta mince! Ono to funguje! Ještě, že jsem si nepřál smrt bývalky nebo nějaký podobný nesmyl.“ Zaradoval se, Jednička. Oblékl se a vyrazil ven. Užít si nový utopický ráj.
Uplynul další měsíc a Jednička seděl ve svém bytě, ještě v horším stavu než před tím. Už několik dní nespal a nejedl. Třásl se a nemohl uvěřit tomu, co provedl. Ze začátku sice vypadalo vše růžově. Přece zmizely všechny negativní jevy společnosti. Zhruba po týdnu však vyplynul na povrch širší dopad jeho přání. Vedle reportáží o světě bez zločinu se začali množit ty o hladomoru v Columbii. Způsobený zastavením poptávce po koce, na které měli místní rolníci postavenou ekonomiku. Reportáže o masivním propouštění policistů, zdravotníků, sociálních pracovníků,… o pádu celých ekonomik. Svět se řítil do chaosu a nikdo nevěděl jak tomu zabránit.
Z Jedničky byl opravdový uzlíček nervů. „To já za to můžu. Já a ta mince. Ta mince. No ano. Ona je řešení!“ Vykřikl a rozeběhl se z bytu. Ani za sebou nezavřel. Doběhl ke kašně a bez rozmyšlení do ní skočil. Objevil se ve stejné laguně jako posledně a i tentokrát na dně ležela blyštivá věc. Zaradoval se a vydal se směrem k ní. Plaval a plaval.
„Hlášení strážníka 18. Jsem u kašny Petra Čecha a právě jsem vytáhl tělo bez známek života. Je mi povědomé. Myslím, že u nás pracoval. Vyšlete kluky na ohledání těla. Končím.“
