„A z čeho ty peníze máte?“„No, samozřejmě z podnikání.“ vysvětluje můj pětaosmdesátiletý tatínek při výběru hotovosti paní za bankovní přepážkou. „Vždyť tam vidíte všechny příjmy i výdaje,“ dodává trpělivě.
„A na co ty peníze potřebujete?“ vytasí další otázku.
„Prosím?“ vstoupím do toho. Štve mě, jak si úřednice na starší lidi dovoluje. „Máte tady ředitele?“ dávám kontra obrýlené dámě.
„Co mu chcete? Bez objednání nikoho nepřijímá,“ zavrčí za sklem.
„Chci se ho jen zeptat, na co on potřebuje svoje peníze. Když se můžete ptát vy, můžeme se ptát i my. Tak to bude fifty – fifty!“
„Z toho si nemůžete dělat legraci, já to tam musím vyplnit!“ opáčí baba.
„Tak tam napište, že budeme tapetovat! S NAŠIMI penězi. Máme rádi pěkné motivy na zdi!!“
Vylítne jako vyrojené včely: „Já to tam napíšu! A uvidíte, co se stane! Budou vám telefonovat! Na to je zákon!! Zákon o praní špinavých peněz!!!“ rozpaluje se doběla.
„Pardon, PARDON! Můžete to ještě opravit... to tapetování, prosím? Rozmysleli jsme si to. Uveďte tam, že budeme prát! Chceme je vyprat, ty NAŠE peníze!“
Poučení : Dokud jsme byli malí, maminky se staraly, abychom zbytečně neutráceli. A když jsme velcí, starají se banky.
