První, co jsem uviděl, byly křídy všech barev a veliká tabule. Vedle ní, narvaná k prasknutí, stála knihovna. Byla plná knížek o zvířátkách, ty mám rád.
Sebral jsem veškerou odvahu a vešel dovnitř.
„Tak sem budeš chodit,“ pošeptal mi tatínek.
To mě vyděsilo. Když jsem spatřil všechny ty vyrovnané stolečky a židličky do třech řad, nikde žádné hračky, jen tabule, křídy, knihy a jedna prázdná korková nástěnka vzadu za všemi lavicemi, nelíbilo se mi tu.
Velikými okny byly vidět prolézačky. Radši bych se teď houpal.
Pustil jsem tatínkovu velkou ruku. Myslel to vážně?
„Tatínku, vždyť já jsem přece nezlobil...“
