„Musíš víc myslet na sebe!“ opakuje mi donekonečna teta Helena. No dobře, ale jak na to? Sedím na balkoně a přemýšlím, kolik prostoru bychom měli v našich životech věnovat sobě a kolik druhým lidem. Je středa, dvacet minut po půlnoci, a jsem rozladěná, protože stále nemám odpověď na tuhle otázku.
Ani ne před hodinou ke mně dorazil kámoš Jakub. Napochodoval do mého bytu se svým sebevědomým úsměvem na rtech a už od dveří halekal, že stihl dorazit ještě večer a ne ve dvě ráno, jak jsem mu předpovídala, že jel z Ostravy na spotřebu a že je „totálně v pohodě“.
Jakub má úsměv od ucha k uchu a žoviálně se rozvalí na gauči. Začíná bájit o cestě do Chile, kterou právě podnikl: „Měla bys to taky zkusit. Bude se ti tam stopro líbit! Prostě si sbal pár triček, pas, kreditky a vyraz.“
Snažím se zastavit příval jeho slov otázkou, jestli si nedá kafe. Jakub místo odpovědi vyskočí z gauče, zabručí, že ne, vyrazí ke komoře v předsíni a začne z ní tahat svou muzikantskou výbavu – bedny, mikrofony, stařičkou kytaru…
Všechny tyhle věci si u mě v komoře uskladnil přesně před měsícem, po poslední zastávce na turné své kapely a těsně před tím, než odletěl na zimu do Chile. Jako by se nechumelilo. Prostě potřeboval to „svoje nádobíčko“ na měsíc někde zaparkovat, a proč ne u mě? Nechal tam dokonce i svoje trenky zastrčené do klobouku, který trůnil na vrcholu té velké hromady. Je tohle vůbec možné?!
Jako vždy ale zapomínám na slova tety Heleny, nasazuju milý úsměv a začínám Jakubovi pomáhat – jedna bedna, druhá bedna, kytara…
„Fakt chceš jet teď na noc domů? Nechceš zůstat? Dáme si víno a povykládáš mi o cestě,“ snažím se znít nenuceně. Jakub jen cosi zabručí, že musí doma posekat trávu a o nějakém zítřejším rozhovoru. Narve do dodávky poslední bednu, zabouchne dveře, vlepí mi rychlou pusu na tvář: „Příští týden ti zavolám!“ a už se mu práší od kol.
Je dvacet minut po půlnoci a Jakub je zase pryč. Udělám si kafe, sednu si na balkón a asi po tisící se sama sebe ptám: „Mám tohle zapotřebí?“
Kolik času investujeme do pomoci druhým (hlavně našim mužům, kámošům… dosaďte si samy) na úkor nás samotných? Proč jsem taky poslední měsíc nestrávila toulkami po Chile nebo třeba na Novém Zélandu? Myslí mi prolítne vzpomínka na Jakubův klobouk s trenkami, který měsíc trůnil v mé komoře, a začnu se přidušeně smát. Jakub mě dokáže vždycky vytočit. Bohužel mu to ale zase odpustím. Jako vždy. Všechny tyhle vzpomínky ale volají po papíře. Napsat fejeton s titulem „Trenky v klobouku“ vyváží chmury tohoto večera!
Otevírám notebook a začínám: „Musíš víc myslet na sebe!“
