Každý den po pracovní době, když už konečně všichni odejdou, kancelář začíná ožívat. Pomalu se ze stolů vysouvají šuplíky. Hlavně jemně, aby to moc nešoupalo. Když se vysunou, že už drží jen na chloupku, začíná se uvnitř něco dít, vše se chvěje, kroutí, svíjí. Sponky se proplétají jedna do druhé, tužky si nasazují gumy, na ploše lepidla vznikají kapičky touhy, jakoby se nemohlo dočkat papíru a propisky, ty jsou tak namáčklé, že jim vylézá ten kousek za kovovým hrotem, ten jak z něj vystříkne do pusy inkoust, když se hodně cucá.
Všichni se na tuhle chvíli těší každý den, až v sobě probudí vášeň a spustí se orgie.
Počkat, co to vidím, co se stalo s nůžkami, že jen tak leží, spíš se ošívají, jedna část k druhé, jako když jsou v posteli manželé zády k sobě.
„Co se stalo, nůžky? Šroub v matici vám nedrží?“ zeptal se stojánek monitoru.
„Ale drží. Starej se radši, aby tobě dobře stál.“ odfrkla půlka nůžek.
„A co vám teda je?“ zeptal se stůl, o kterém každý ví, že má nohy roztažený pro každou židli.
„Stole, stole, a už si to někdy zkoušel dělat s nůžkama?“
Poučení: Nůžky jsou ostré.
