A ten smrad. Ani okno neotevřou a nevyvětrají. Se divím, že aspoň ta učitelka to neudělá. Otevírám okna dokořán a otáčím se k umyvadlu. Ježíši, a ty odpadky všude kolem. To už se ani do toho koše netrefí? To snad hrají hru – Kdo se trefí, nesmí na oběd, ne?
Takže uklízím odpadky, vysypávám ten zbytek z koše…a hele, lžička! Dneska už ty děti vyhodí s kelímkem od jogurtu i kovovou lžičku? No, to musí mít rodiče radost z takových dětiček!
Tak koš je hotový, rovnou umeju umyvadlo, natočím vodu do té staré konvičky a zaleju aspoň ty oschlé kytičky. Je jich tu jen pár, ale snaží se přežít. Zrovna jako já. Aspoň ony si váží života. Ne jako ta sebranka, co sem chodí, neváží si vzdělání zadarmo a ještě hází lžičky do koše.
Člověk aby se udřel, kolik tříd musí uklidit za pár korun a přesto je na světě rád. A tady? Mokrou houbou hází po fotografii prezidenta hned za katedrou. Ne že bych byla proti, ale aspoň uklidit tu houbu by mohli. Stoupnu si na židli od katedry a aspoň hadrem přejedu tu ušmudlanou hlavu státu. Ne že by mu to moc pomohlo…
Teď ještě katedru, otřít parapety a jdeme na židle. Postupně zvednu všech 30 židlí a mohu začít zametat a pak vytírat. Lavice jim neuklízím, to ať si udělají sami. Ještě bych tam mohla něco najít jako minule. Dneska už ty děti nevědí, co by si do školy ještě přinesly. Minule tam byl vylitý nějaký sliz, nebo co to bylo? Vyteklo mi to až na boty a vyprat to nešlo. Ne, ne, takovou chybu už neudělám. Jen si ty lavice hezky uklízejte sami. Já uklízím jen prach a podlahu.
Po pár minutách mám hotovo. Zase zavřu okna, rozhlédnu se po třídě a mám radost. Má práce je za mnou vidět. Zamknu třídu a jdu dál. Už jen 15 učeben.
