Bože, děkuji Ti. Za krásu okamžiku. Luskneš prsty a já v mžiku
zažívám přesun v prostoru i čase.
Náhle vím, že některé věci dávno jsou pasé.
Bože, děkuji Ti. Za vzácnost chvíle napříč generací.
Vím, vím. Jak velkou dalo Ti to práci.
Řeklo by se „Co na tom, sednout si u jednoho stolu?“
Kolik je v kontextu slz, kolik je bolu?
Bože, děkuji Ti. Pod víčky mezi vrásky
náhle objevil se záblesk lásky.
V běhu života jako Popelka křehká
cítím, jak díky odpuštění má duše je lehká.
Občas střevíček nechávám volně ležet na schůdku.
Tiše očekávám, kdo na ret položí mi jahůdku.
Ve chvíli, kdy slyším smích mých rodičů se smíchem mých dětí,
žasnu, živote, jak nádherné kreslíš na studené sklo horké objetí,
snad …. v rámci souvětí?
Velkou pokoru, živote, tiše pokládám k tvým nohám bosým.
Zároveň prosím.
Ať dovedou mé kroky na další cestu.
Bože, děkuji Ti.
Za záchrannou vestu.
