Přibrzdím u krajnice, ale cíl nevidím. Začíná se smrákat, padá mlha a do toho mrholí. Otevřu dveře a vyděsím se. Pak kouknu na své nové bílé balerínky. Vysočina není Praha. „Tak tohle jsi děvče solidně podcenila.“ Ale když mě se v nich dobře řídí a panáček na netu tvrdil, že se pohodlně dostanu až ke svatyni. Do háje, taky mi mohl říct, že si sem mám vzít holínky.
„Jééé, dobrý den, už jsem vás čekal dřív.“
„Dobrý den.“
„Tak pojeďte za mnou, já vám budu ukazovat.“
„Co prosím? A to mě pak jako traktorem vytáhnete zpět k silnici?“
„Nebojte, všichni to zvládli.“
„A tak určitěěě, možná s řetězama, ne?“
„To víte, já to vždy posypu štěrkem a lesáci to pak stejně rozjezdí. Tak jsem se na to letos vykašlal.“
Debil. Ježíš to je debil.
„Nechte to stát tady pod domem. Na louku ke svatyním se autem nesmí.“
Aha a jak to asi přes tu mokřinu všechno přenesu? Jsem si asi měla vzít holínky, ne? V duchu se loučím s bílými botkami. Mirka, očividně napadlo to stejné.
„Manžel vám koupí nové.“
Aaaa, pán je vtipálek. A že by mi třeba trochu pomohl.
Ukažte, já vám něco vezmu.
Bere do ruky polštář a deku. Kufr nechává na mě.
Hm, fakt pecka, takže takhle tedy začíná můj pobyt za odměnu.
To co vidím, mě mírně řečeno šokuje. Na louce jsou zaparkované dvě maringotky se zabedněnými okny. Na druhé straně louky vidím kadibudku. No, to nééé. To bych přece porušila tu tmu ne?
No, obavy jsem rázem ztratila. Uvnitř je suchý záchod hned v předsíňce. Tady si nechávám kufr a zbytek věcí. Za dalšími dveřmi je ta slibovaná svatyně. Uprostřed kousek červeného běhounu. Vlevo vidím malý oblý sprchový kout, umyvadlo, ventilaci, přímotop, postel, židli a sedací pytel. Vnitřek maringotky je vystříkaný jakousi béžovou tvrdou hmotou. Asi izolace. Pán se zřejmě pokoušel napodobit krápníkovou jeskyni či co. Působí to levně, stroze, studeně. Uff, ještě, že jsem si vzala své povlečení. Nooo, děvče, chtěla jsi na týden do tmy a myslela jsi si, že to bude pobyt za odměnu…
Zhasinam, můj pobyt může začít.
