 |
| Koláž: David Vávra |
Po pravdě řečeno, s přibývajícími roky je mi vlastně fuk, co v manželových e-mailech je, nebo není. Jenže teď tam je důležitý e-mail z cestovní kanceláře. Samozřejmě neměl čas mi to přeposlat. A dnes je poslední den na zaplacení naší dovolené.
Tohle je stav nouze!
Zapínám počítač a zkouším jeho staré heslo.
Jo. Funguje!
Kroutím hlavou nad takovou lehkovážností, mít deset let stejné heslo, a listuju v přijatých zprávách. Svolání třídního srazu, reklama na viagru, výživa na klouby… Vtom mě zaujme jméno odesílatele: Vanda Sekalová. A vidím, že manžel jí odpovídal.
Odeslaná pošta. Kliknu a vytřeštím oči, když si přečtu předmět té zprávy. Odpověď pro: SM Dračice. Dračice?! Jaká dračice? Jaký SM? SM znamená sado maso, ne?
Do prdele!
Můj manžel se domlouvá s nějakou Vandou na sado maso! Takže ta jeho posedlost koženými sukněmi znamená, že chce nařezat?
V příloze je dokonce ceník! Nejde to rozkliknout! Sakra! Já ti dám sado maso!
Buším do klávesnice. Klik. Nastavení. Změnit heslo. A je to!
Zvoní mi mobil. Manžel. Zřejmě vycítil, že na něho myslím…
„Prosím tě, čekám nějakou zásilku. Budeš odpoledne doma?“
„Ne, jdu s holkama na dýchánek,“ rozhodnu se náhle, protože dračici Vandu nutně potřebuju probrat v úzkém kruhu. „A vůbec, co jsi to zase objednával?“
„Překvapení.“
„Tvoje překvapení nesnáším, vždyť víš!“
„Neboj, tentokrát budeš mít radost.“
Tak to si vůbec nejsem jistá. Když mi naposledy chtěl udělat radost, objevila jsem v balíku novou příklepovou vrtačku. Nebo když chtěl udělat radost dětem a koupil rodinku osmáků degu. Druhý den utekli a nemohli jsme je pochytat. Jenže to byla docela legrace… No, a teď Vanda!
Začínám se vytáčet. „Nejsem na tvoje sado maso překvapení zvědavá!“ hulákám do mobilu, ale on si z toho, zdá se, nic nedělá.
„Hele, chtěl jsem ti poslat tu dovolenou,“ pokračuje jako by nic, „ale mám problém s e-mailem. Nefunguje mi heslo, nebo co…“
„Ha! Tak to ti ráda poradím,“ zasměju se. „Zadej: sadomasodračicevanda.“
„Co máš pořád s tím sado…?“
„Dohromady, všechno malý!“ vyštěknu a s nosem nahoru, jak jsem mu to nandala, típnu mobil.
Když se v noci snažím otevřít vstupní dveře, něco je blokuje. Opírám se do křídla. Co to tam nastražil? Zvoním. Muž se objeví ve škvíře mezi dveřmi: „Zavři oči.“
„Nech toho a dej to pryč!“
„Tak teda pojď!“
Povzdechne si, odblokuje dveře a rozsvítí. Kartonová krabice o velikosti lodního kufru byla zajištěná o botník koštětem! Na tohle fakt nemám náladu a začíná mě bolet hlava.
„Otevřeš si to?“ usmívá se a oči mu září očekáváním. Vrtím hlavou, protože mám strach, že na mě něco vyskočí. Zakoulí očima, jakože zkazím každou srandu, a vyjímá z krabice bednu o něco menší. Posouvá ji ke mně.
Na tuhém lesklém kartonu spatřím nápis a obrázek té věci, kterou… kterou jsem si tolik přála! Manžel mi tentokrát asi opravdu chtěl udělat radost a dochází mi, že jsem opět za blbce.
„To je, ta…“ vyhrknu a zápasím s víkem.
„Z té reklamy? Jako mají sousedi? Jak jí říkají Zuzana?“
„Novější!“ usmívá se na mě muž a dodává: „Samochodná dračice, model SM 20. K vaším službám, madam!“
Konečně víko povolí, trhám bublinkovou fólii a vytahuji robotickou sekačku na trávu.
„Tak co? Co jí říkáš? Líbí?“
Manžel je jako na trní a čeká na odpověď.
„Jo!“ vydechnu šťastně a vlepím mu pořádnou pusu. „Je krásná! Budu jí říkat Vanda.“
