Jak překonat sám sebe? Vyraž na dálkový trek - napsala Sylvie Korbařová

Už jste to někdy zkusili? Zažili tu dlouhodobou únavu, bolavé tělo, počítání zásob jídla a nakonec i ty zmatené pocity, které vás čekají v cíli? Že ne? Tak pojďme společně okusit hořkosladkou chuť dálkových přechodů a zjistit co na nich číhá na každého z nás.
Ačkoliv jsme všichni jedineční, tak emoce a prožívání, které nás potkávají během těchto chodeckých dobrodružství, jsou vždy podobné a celý trek se tak dá rozdělit do několika fází:
1) Začátek treku: konec je nekonečně daleko, ani se mi nechce věřit, že se ho můžu dožít, všechno totiž bolí a mně se nechce do kopce
2) Střed treku: už mi to líp šlape, přijde mi, že už jsem na cestě věčnost, ale úspěšně postupuji a mám tendenci zrychlovat, už abychom byli na konci
3) Blíží se konec: hurá, už tam budem!

Úkol inspirovaný zážitkem Sylvie:
místo vyjmenování čtyř fází popište pocity během treku:


“Už len 22 dní, prosím nezabudni, že sa blíži.” pobrukuji si, když trpělivě šlapu do dalšího kopce. Největší puchýře se už zahojily a batoh na zádech už ani nevnímám. Občas se dokonce přistihnu, že víc než na svoji únavu myslím na ty úžasné výhledy všude kolem. Ale stejně mi připadá, že na cestě jsem už věčnost, a věčnost ještě i budu.
(Barbora Liška)

Už nějakou tu chvíli jdu a pociťuji, že největší svalové napětí pomalu opadává. Stále však mám problém se popasovat s vidinou natolik vzdáleného cíle, který je dál než v nedohlednu. Přesto krok za krokem a zatáčku za zatáčkou pokračuji v cestě, k mému potěšení i větší rychlostí.
(Míša Kousalová)

Fáze 3:
Blíží se konec. Nohy mám plné mozolů, záda bolavá, batoh váží pořád tunu. Zároveň se mi to utrpení už opravdu líbí a když náklad ze zad sundám, mám pocit, že mi něco chybí. S přibývajícími kilometry mi stoupá sebevědomí a víra, že to dokážu.
(Marie Pavlů)

Cesta se blíží ke konci. Naposledy sbalím stan a naposledy hodím batoh na záda. Naposledy si stoupnu na stezku a vyrazím. Večer mě čeká měkká postel a teplá voda. Těším se, co dobrého si dám k večeři. Sednu si na židli, protáhnu záda, nohy natáhnu daleko pod stůl a sním všechno, co mi dají. Úplně se mi sbíhají sliny, když si představím orosenou slenici piva. Jenže co pak? Co budu dělat zítra? Kam půjdu? To už vážně neuvidím slunce, jak zachází nad horami a nenapiju se z průzračného potoka?
(Hana Novotná)

Když se už pomalu, ale jistě blíží konec traku, v hlavě se honí plno myšlenek. Najednou si uvědomuji, co všechno jsem zvládla a hlavně, jak jsem dokázala překonat samu sebe. Můj cíl je najednou v dohlednu a v celém těle začíná probíhat pocit radosti, ale zárověň také smutku, že tohle dobrodružství za chvíli končí.
(Tereza Šolcová)

Blížím se k vytouženému cíli, který se na začátku trasy zdál nekonečný a podlamovala se mi z něj kolena. Teď jsem nadosah a já se cítím jako lehce rozbouřené moře. Emoce jako vlny naráží na mou duši.
Vlna radosti, že jsem to dokázala se sotva vsákne a hned za ní následuje vlna smutku a nostalgie, že má cesta končí.
Nechávám mnou tyto vlny prostupovat, protože vím, že, tak jako moře, se vždycky zase uklidním. Až do té doby, kdy vyrazím na novou cestu.
(Lucie Hermanová)


.