Jasan - napsala Nataša Richterová

Ještě celá udýchaná, z toho, jak běžela do prudkého kopce, usedla do trávy k patě mohutného jasanu. Opřela se zády o kmen prastarého stromu a zavřela oči. Slyšela svůj dech, tlukot srdce a v uších jí hučela zpěněná krev. Kůra stromu byla rozehřátá jarním sluncem. Přitiskla se k němu a užívala si to teplo, které se rozlévalo po celém těle. Strom hřál do zad a předával svou léčivou sílu. Oči měla stále zavřené.

V botách jí čvachtalo, jak proběhla hlubokou louží, ale nevadilo jí to. Byla ráda, že se po roce bolestí zad vůbec dokázala znovu rozběhnout. Zhluboka vydechla. Když znovu nasála vzduch, ucítila, jak rozkvetlá louka, kterou v poklusu vůbec nevnímala, nádherně voní. Nadechovala se znovu a znovu, nemohla se té vůně nabažit. Prsty zabořila do měkké trávy a pročesávala hebká stébla. V uších jí přestalo hučet.
Zaposlouchala se. Z nedalekého lesa se ozvala kukačka. Počítala. Kolik, že času jí zbývá? Vtom se najednou ochladilo. Vítr zesílil a rozcuchal jí vlasy. A když jí na nos dopadly první kapky deště, otevřela oči, vyskočila na nohy a s úsměvem na rtech se rozběhla zpátky do údolí.